Kdepak, kritiku si nepřipouští! Lucie Bílá je přesvědčena o tom, že se k Jiřině Jiráskové zachovala skvěle. Soudy ze strany tisku, že herečku využila k vlastnímu zviditelnění, odmítá. A kdo si myslí opak, je jenom zlý a závistivý člověk! „Žijeme v době, kdy pojmy jako srdce na dlani, hezký přístup k lidem, pokora k jejich práci, úcta ke stáří či láska zajímají málokoho. Laskavost je dneska divná, až úchylná," rozpovídala se na jinak citlivé téma Bílá v rozhovoru pro časopis Instinkt. „Podle mého bychom raději ani neměli vyslovovat přísloví: „Hoď kamenem, kdos bez viny." Obávám se totiž, že by házel skoro každý, protože skoro každý si v současné době myslí, že je bez viny," dodává zpěvačka jedním dechem.
Právě ve zkažené společnosti vidí důvody svého mediálního odsouzení. I když pochopitelně: sama je bez viny! „O to snadněji se pak těmto lidem soudí druzí. A protože já jsem známá tím, že se pořád usmívám, že věci řeším nekonfliktně, a když dostanu facku, nastavím druhou tvář, tak jsem vlastně divná a tím pádem ideální terč," vysvětluje.
Kdyby celou situaci mohla řešit znovu, prý by neměnila nic. Ani děkovačku na Slavících. Podle svých slov je Bílá šťastná, že mohla Jiráskové zpříjemnit poslední dny, bez ohledu na to, co si o její srdíčkové povaze myslí média a veřejnost. „Věnovala jsem tu svou děkovačku někomu, o kom jsem věděla, že by ještě jednou moc rád slyšel potlesk, který je určený jen jemu. A protože Jiřinka si ten aplaus zasloužila, tak jsem jí ho věnovala – a ona se na to v televizi dívala a celou mou řeč radostí proplakala," říká ke kontroverzní situaci na Slavících, kde možná opravdu poněkud nevhodně de facto kondolovala ještě žijící herečce.
„Možná, že to trvalo jen pět minut, ale to je v případě člověka, který odchází, podobné, jako byste zdravému dělal radost pět let. Stejně tak, když jsem Jiřince věnovala briliantový prsten – nedávala jsem jí finanční hodnotu, ale pět minut štěstí, během nichž jsem jí v očích viděla tančit jiskry," rozplývá se nad vlastní dobrotou úspěšná zpěvačka. „A to je nad všechny peníze světa! Ať si říká, kdo chce, co chce, jedno vím jistě – i díky mně Jiřinka odcházela šťastná a milovaná," chválí se Lucie.
Právě vlastní dobré pocity prý snadno přebily kritiku tisku. „To je pocit, který mi stál za to všechno, co se potom odehrálo. Takže i při vědomí hořké mediální odměny bych se dneska k Jiřince nechovala jinak… Někdo kdysi řekl, že každý z nás zažívá jednou za čas chvíli ostudy – no tak já si ten okamžik vybrala teď. Není podstatné, jestli jsem za ni mohla nebo nemohla, důležité je, jak ji člověk ustojí," komentuje filozoficky s odstupem času celou situaci.
4 
