Šíp.deník.cz

EXKLUZIVNÍ zpověď Gabriely Gunčíkové: Co řekla o novém příteli?

4 fotografií 4
Gabrielu Gunčíkovou proslavila soutěž SuperStar.
Gabrielu Gunčíkovou proslavila soutěž SuperStar.
Zdroj: Profimedia.cz
Gabriela Gunčíková ráda nosí vyzývavé šatičky Gabriela Gunčíková a Karel Gott Gábina v muzikálu Gabrielu Gunčíkovou proslavila soutěž SuperStar.
Sdílej článek:

Vystupovala tady s Karlem Gottem, přesto se ale sebrala a odjela za moře zkusit své štěstí v zemi, kde ji nikdo nezná. A podařilo se! Gábina Gunčíková (21) našla za mořem nejen úspěch, ale i lásku…

Co bylo v Americe nejtěžší? Jazyk? Nebo získat nové kontakty?
Když je člověk ve svém jazyce, tak může ukázat, kdo je. V cizím jazyce je to docela problém. Soustředíte se na to, abyste věci řekli správně a už není velká možnost dávat si pozor na to, jak vše řeknete. To pro mě byla asi největší bariéra. Také musím říct, že Američané mají jinou mentalitu, jinak věci berou a dělají.
Oni jsou pozitivnější, tipoval bych, že to vám bude vyhovovat…
Mentalita mi vyhovovala. Mě to hodně oslovilo, protože oni jsou takoví vřelejší. Člověk tam nikoho nezná, ale i když mluvíte s cizím člověkem, tak on se zajímá o to, jak vám je. To já skoro vůbec neznala! Já když se teď vrátila, tak jsem to dělala taky. Ptala jsem se lidí, jak se jim daří, jak se mají. A oni byli překvapení, že mě to vážně zajímá. Přijde mi to jako mnohem přirozenější způsob komunikace. My se chováme dost chladně, v podstatě se ani nepozdravíme. Takže to, jak jsou jiní, se mi vážně líbí – ten zájem.
Potkal vás tam také stesk?
Já jsem si tu cestu vysnila už asi ve třinácti letech…
Takže vy jste se jen těšila?
Já na to celou dobu čekala. Počítala jsem s tím, připravovala jsem na to rodiče. Stesk tam určitě byl, když jsem třeba seděla s kamarády a pouštěla jsem jim Čechomor. Abych jim předvedla naši národní muzika. A jak hrála ta českomoravská hudba, sedlo to na mě, uvědomila jsem si, že se mi stýská po těch našich lesích i po Praze. Ale naštěstí to pak přecházelo, jak jsem se zlepšovala v jazyce a našla si tam přátele. Cítila jsem se tam nakonec jako doma.
Plánujete tam zůstat dál?
Já se vracela jen na 14 dní. Byla jsem tam půl roku na tour, chtěla jsem vidět rodinu, přátele, rodnou hroudu. Chtěla jsem zjistit, co se tady děje. Ale vracím se tam.
Já četl, že vy máte vše promyšleno na hodně dlouho dopředu. Teď už si za tím jen jdete.
Ten plán může být připravený, ale jsem velice otevřený člověk, který se nemusí striktně držet plánu. Já samozřejmě udělám vše proto, abych si své sny splnila, ale pokud dojde k situaci, že existuje nějaká alternativní cesta, která mi toho přinese víc, tak se nebojím se tou cestou vydat. Takže ano, mám plán, mám své cíle, které mě vedou, ale jsem velmi otevřená tomu, co přijde v budoucnosti.
Ale svou budoucnost vidíte v zahraničí…
Já když to tak řeknu, tak budoucnost vidím na přelety. Česká republika je můj domov, takže bych si přála mít dvě hnízda. Jedno tady, druhé v Americe. Mám ráda tohle město.
Z vašich odpovědí to vypadá, že stále ještě nemáte toho přítele.
Mám.
Aha. A je to Američan?
Je to Čech.
A to je s vámi v Americe.
Byl tam se mnou…
On je z branže? Můžeme se o tom bavit?
Můžeme, ale nic vám neřeknu. (směje se) Byl tam pracovně.
A s vaším plánem přeletů souhlasí.
Ano, máme stejnou realitu.
To je dokonalé. Čím vás okouzlil?
Nebylo to autem, ani barákem, ani kontem. Zní to jako klišé, ale především charakterem. Já jsem dlouho byla sama, měla jsem problém najít muže, který by měl to, co jsem si představovala. Spousta mužů se dnes soustředí na tu materiální stránku, na to, jak okouzlit ženu, ale já jsem ráda nezávislá. Dlouho jsem žila v tom, že jestli tohle mám mít, tak si to koupím já sama. K tomu přece nikoho nepotřebuji. Tím se mi otevřeli jiné věci, které bych od partnera očekávala, a bylo těžké ho najít… Dokonce jsem si chvíli myslela, že budu do konce života sama.
Ono se to hodně řešilo, proč nikoho nemáte… Všem přišlo neuvěřitelné, že byste mohla být sama.
Přesně tak. Ono se to tak bere. Vždyť spousta dnešních žen se prostě bojí být sama.
Toho se bojí i hodně chlapů…
Tomu bych věřila. Ale párovat se bez nějaké příčiny, nebo jen z toho důvodu, aby člověk nebyl sám, to bylo pro mě šílené. Proč bych to měla dělat? Myslím, že kdybych byla v takovém vztahu, nebyla bych spokojená. A že o mě kvůli tomu, že nikoho nemám, lidé říkali, že jsem divná? Já jsem za to ráda, to slovo se mi vždycky líbilo v tom smyslu, že nejsem stejná jako ostatní.
Prostě jste byla svá, mně to přijde fajn.
Po jakékoli stránce, kterou jsem kdy měla, jsem si vedla svoje pozorování. Sledovala jsem své přátele, proč spolu jsou, mě to nedávalo smysl. Jestli je někde ten člověk, na kterého čekám, tak ho najdu, a pak budu vědět, že to je on.
Pořád se mi nechce věřit, že si vás partner získal jen charakterem… To se vám nelíbil?
Samozřejmě, že v tom svou roli hrála i přitažlivost. Líbily se mi jeho pohyby, to jak se směje, jakým způsobem je smutnej. Vlastně se mi na něm líbilo všechno.
Bylo něco, co udělal – a vy jste si řekla, to je on.
Lidi, když se potkají, by měli mít nějakou společnou realitu a cíle do budoucna. Moje velikost cílů byla na některé kamarády moc. Neuměli si představit, že by se něčeho takového dalo dosáhnout.
To je trochu dědictví naší společnosti, spokojit se s málem…
S tím souhlasím. Vnímám to ale tak, že je to problém naší historie. Byla ta první válka, druhá válka, pak komunisti. Byli jsme všem dost podřízení.
V tomhle tedy jako typická Češka nepůsobíte.
Snažili se mě nějak dostat do toho, abych taková byla. Vždycky mi všichni říkali: „Já chápu, že máš americký vize, ale tady máš jistotu, zůstaň tady, tady už tě znají a vyděláš si svoje peníze." Jenže já musela odpovídat, že nejsem šťastná. A slyšela jsem, že to nevadí, hlavně, že mám jistotu. Přišlo mi, že když to štěstí nemám a dělám jen kompromisi, že to nemá smysl. Koukala jsem pak doma do zdi a říkala si, že takhle jsem to nechtěla. Rozhodla jsem se, že můj sen bude takovej, jakej jsem chtěla.
Jak to vzali rodiče? S těmi to muselo dost zamávat.
Naši si mysleli, že jsem se zbláznila. Ptali se mě, kam tam chci jít, co tam budu dělat. Já jsem ale přece pán svého život, nechtěla jsem poslouchat, jak to má být, když mi to tak nepřipadalo. Pověděla jsem jim, že to třeba dělá šťastné je, ale ne mě. Prostě jsem prosadila vlastní názor.
A teď to berou jak?
Je pravda, že potom, co jsem to rodičům vysvětlila, své plány a proč to dělám, tak vše pochopili. A řekli mi, že mám jejich podporu, i když je to pro ně těžké. Chtěla jsem po nich, aby mi věřili a nic po mě něžádali. Táta pak za mnou přišel a povídá: „Je to pro mě těžké, ale věřím ti." Myslím si ale, že teď jsou za mé rozhodnutí rádi a chápou ho.

Sdílej článek:

Doporučené články

Partnerské horoskopy

Přehled partnerských vztahů