Šíp.deník.cz

Vlastimil Harapes překvapil: Z tance propadal a k pohybu má ODPOR! Proč?

4 fotografií 4
Vlastimil Harapes patří k nejuznávanějším baletním umělcům.
Vlastimil Harapes patří k nejuznávanějším baletním umělcům.
Zdroj: Koláž Šíp
Vlastimil Harapes s kamarádkou Hanou Křížkovou. Vlastimil Harapes Záběr z filmu Operace mé dcery (1986).
Sdílej článek:

Legenda českého baletu Vlastimil Harapes (69) se řadí k lidem, kteří za svou kariéru prožili opravdu hodně. V rozhovoru pro Šíp prozradil třeba to, čím by byl, kdyby nebyl baletním umělcem. Promluvil i o svém zdraví a následcích tvrdých tréninků, ze kterých má na nohách nepříjemnou památku…

Udržujete se stále ve fyzické kondici?

To bych neřekl, spíš v té psychické.

Jak tomu mám rozumět?

Účinkuji v divadle Semafor ve dvou představeních, což je velký psychický trénink. (smích)

Takže už vůbec necvičíte?

Ne. Víte, možná bych to neměl říkat, ale v současnosti mám odpor k pohybu. Moje tělo si užilo dost.

Jaká zranění jste si při baletu za svou kariéru způsobil?

Trpěl jsem na velké problémy s holenními kostmi, což je nemoc z přetížení, kdy se kosti začaly odvápňovat.

A jak se to léčí?

Na rok jsem přerušil kariéru a lékaři mi museli kosti zvápnit. Nebylo to nic příjemného, ale dnes už je všechno v pořádku.

Jiné problémy nebyly? Vím, že lidé, kteří dělají balet, trpí hodně na deformace chodidel…

To máte pravdu. Ani já jsem se tomu nevyhnul a jistou deformaci kloubů u palců mám. S tím už ale nic udělat nepůjde, k baletu to prostě patří.

A bolí tanečníka v důchodovém věku tělo?

Pravda je taková, že někdy ano. Hodně při změnách počasí, ale nemohu si stěžovat. Ráno rozhýbu páteř a nic jiného mě nijak zásadně netrápí. Mám docela štěstí, když vezmu v potaz všechny ty „zvedačky" mých baletních partnerek, tak jsem rád, jak to je.

Za měsíc budete mít pompézní oslavu 70. narozenin ve Státní opeře, kterou pořádá producent Martin France. Jak se na to těšíte?

Těším se, ale mám z toho i trošku hrůzu kvůli změnám v obsazení. Má tam být sto třicet lidí, jenže pořád někdo volá, že v tu dobu pojede na dovolenou. Je to trošku nešťastný termín, takže když to shrnu, někteří lidé, které bych tam rád měl, tam nebudou, což mi je svým způsobem líto.

Na jeviště vám ale přijdou pogratulovat třeba Jitka Molavcová, Hana Zagorová, Martin Dejdar, Jiří Suchý a další…

Jsem za ně samozřejmě rád a doufám, že to nebudou mít trošku za trest, když kvůli tomu zůstanou v Praze. Určitě ale věřím, že si to užijeme a prožijeme velmi příjemný večer.

Vy osobně tam zazpíváte tři písně. Kdy jste vlastně naposledy stál jako zpěvák nebo tanečník na pódiu?

Jako zpěvák je to aktuální, jak jsem říkal, hraji v Semaforu… Ovšem jako tanečník, to už je opravdu dlouho. Řekl bych, že to bude třicet let. 

Kdyby šlo vrátit čas, stal byste se znovu tanečníkem?

Nestal. Nerad bych to znovu opakoval, proto že o tom už moc vím. Neříkám to pro to, že bych toho litoval, to v žádném případě. Život jsem měl pestrý, bezvadný, podíval jsem se do světa, ale změnil bych to…

A co by vás naplňovalo?

(přemýšlí) Bavilo by mě být psychologem nebo psychiatrem, to by mě hodně zajímalo, protože vím, že lidé mají hodně problémů a rád bych jim pomáhal.

Když se vrátím k baletní kariéře. Kde je vlastně hranice, kdy je dobré v tomto oboru skončit?

Je to samozřejmě individuální. Ale je nutné si uvědomit, že člověk stárne nejen vizuálně, ale i pohybově. Myslím si, že pověsit toto řemeslo na hřebík je optimální kolem toho čtyřicátého roku života.

Může tančit na jevišti i člověk trošku při těle, když je nadaný?

No, moderní tanec dovoluje i tyto anomálie, což jsem i viděl a nijak to nevadí. Ovšem klasický balet je nejpřísnější disciplína, kdy postava člověka musí být dokonalým nástrojem, takže v tomto případě určitě ne. To má svá pravidla, přes která nejede vlak.

Někteří lidé říkají, že baletní tanečníci jsou zženštilí. Co si vy o tom­hle myslíte?

Myslím si, že to je klišé z dřívějška. Zastaralý názor, který lidé hodně přihlouple opakují. Na jevišti má být mužský mužským a ženská ženskou. Není to pravda.

Pocházíte z Droužkovic nedaleko Chomutova. Čekal bych spíše, že budete vynikat v nějakém průmyslovém oboru, než že se stanete tanečníkem…

Může to tak působit, když se ale ohlédnu, tak hodně určující byli rodiče. Odešli sice z Prahy na sever, ale zároveň tam založili ochotnické divadlo a já jsem chtěl hrát na hudební nátroj. Maminka mě tak přihlásila na housle a na rytmiku, protože viděla, že si pořád popěvuji. Pak jsem přešel na hru na klavír, a když se později ukázalo, že mám pohybové nadání, tak jsem šel na konzervatoř. Tohle byl začátek mojí cesty, být strojařem nebo těžařem se mi ale každopádně úspěšně vyhnulo.

A je pravda, že jste ve škole propadal z tance?

Ano, z klasického tance. Tehdy mi bylo čtrnáct let a prostě jsem ho nechápal. Na té škole mě vlastně udržely lidové tance, ten folklor, protože se tančilo a zpívalo, a to mi bylo přirozenější.

A jaké známky jste z klasického tance dostával?

(směje se) Pořád čtyřky nebo čtyřky s mínusem… Ale na maturitním vysvědčení jsem měl trojku. Nakonec v pátém ročníku jsem skončil s vyznamenáním.

Sdílej článek:

Doporučené články

Partnerské horoskopy

Přehled partnerských vztahů