„Jest samozřejmo, že rozhodnutí o tom, kdy a jak často soulož vykonati se má, nezávisí od ženy, nýbrž od muže. Žena mnohem častěji než muž souložiti může, aniž by zdraví její při tom trpělo," píše se v knize Žena, její krása a život pohlavní, která u nás vyšla v roce 1920.
Podle tehdejšího názoru muž při styku více riskoval své zdraví, hrozila mu všeobecná ochablost, předčasné stáří nebo duševní strádání. Proto jen na něm záleželo, kdy bude souložit.
Pokud měla sexuální choutky manželka, měla si podle dobového znalce uložit co největší zdrženlivost, nechtěla-li si lehkomyslně pohrávat se zdravím svého milého. „Žena také nemá často sedati na mužův klín, neboť tím se jeho chtíč znova dráždí. Především sama nemá vyhledávati lože, když ji k tomu sám muž nevybízí," zní dobové doporučení.
Pokud muž projevil o lechtivé hrátky zájem, měla mu vyjít vstříc. „Žena dobře činí, když se vždy a beze všeho umělého zdráhání poddá muži, kdykoliv tento požádá. Nejvýš nemístné jest, dělá-li v okamžicích těch příliš zdrženlivou."
Pokud byl ohnivý pud k manželskému objetí správně ukojen, měl na mužovo zdraví blahodárné účinky. Zároveň platilo, že příliš sexu je na škodu. Staří a slabí jedinci měli souložit maximálně jednou do měsíce, pro zdravé páry se doporučoval styk dvakrát týdně.
4 
