Bývalá anorektička: Nikdy jsem neměla mít dítě!

Směje se na své miminko jako každá jiná šťastná matka, ale Vicki má důvod k úsměvu navíc. Syna Finlaye neměla vůbec porodit. Její tělo dostalo v mládí pořádně zabrat a lékaři jí řekli, že nikdy nebude mít děti. Za vším přitom byla jen její touha po štíhlém těle.

Jídlo jsem schovávala

První problémy se objevily v roce 1999 při studiu na střední škole, kdy onemocněla mononukleózou. Nemoc ji změnila, začala trpět chorobnými úzkostmi a pohublé tělo se jí stále více zamlouvalo.

Klikněte pro zvětšení!

Před matkou Lindou a otcem Davidem se nějaký čas snažila předstírat, že jí domácí strava chutná, ale ve skutečnosti do sebe za celý den dokázala nasoukat jen dvě sušenky a vypít sklenici mléka. Její denní příjem byl asi 200 kalorií, pouhá desetina toho, co by měla zdravá dívka získat. „Všechno jsem měla dokonale promyšlené. Když jsem dostala toast, místo toho, abych ho snědla, schovala jsem ho do rukávu nebo do kapsy. Ryži jsem zase sypala do sáčků, které jsem pak vyhazovala ven z okna svého pokoje,“ vzpomíná Vicki na zvláštní období svého života. K tomu ještě cvičila, na kole nebo pěšky denně zdolala spoustu kilometrů. „Často jsem už neměla sílu, ale představa, že budu ještě hubenější, mě hnala dál,“ pokračuje.

Rodiče mě dali k soudu

O jejím tajném životě se rodiče dozvěděli za několik týdnů, když našli zbytky vyházeného jídla na střeše verandy.
Snažili se Vicki přemluvit, aby začala více jíst, ale marně. Situace se rychle zhoršovala a silně podvyživená dívka, která v té době vážila jen něco přes 30 kilogramů, skončila ve vážném stavu v nemocnici.

Klikněte pro zvětšení!

Rodiče se odhodlali k zoufalému a nevídanému kroku. Pustili se do právní bitvy, díky níž chtěli dívku zbavit svéprávnosti a donutit ji tak přijímat potravu. Tehdy šestnáctiletá slečna, jejíž hrudník měl stejný objem jako mužský krk, ale trvala na svém, přestože jí kolabovaly ledviny a srdce nedokázalo bít pravidelně. Podle lékařů jí zbývalo jen několik málo dnů až týdnů života. „Dnes chápu, že ten soud musel být pro rodiče strašný, ale byla to jejich jediná šance, jak mě zachránit. Tehdy jsem je ale nenáviděla za to, co udělali. Necítila jsem, že je se mnou něco špatně, trvala jsem na tom, že jíst nepotřebuji,“ vzpomíná Vicki.

Brzy jsem měla umřít

Den před začátkem soudu musela na vyšetření k psychiatrovi, který ji varoval, že skutečně může brzy zemřít. Vicki mu na to ale jen řekla, že zná svoje práva. „Doufám, že si to necháte vyrýt i na víko své rakve,“ pravil poněkud cynicky lékař na rozloučenou.

Soud dal nakonec za pravdu Vickiiným rodičům a lékaři v nemocnici jí museli doslova násilím vpravit do ruky kapačku s umělou výživou.

Vicki nakonec začala přijímat potravu také ústy a její váha pomalu stoupala. Z nemocnice ji propustili v únoru 2000, ale v červnu byla zpátky, protože opět začínala odmítat jídlo. Boj s anorexií definitivně vyhrála až o Vánocích, kdy konečně zahájila cestu k návratu do normálního života.

S sebou si ale nesla jednu velmi nepříjemnou zprávu. „Lékaři tvrdili, že jsem si hladověním natolik poškodila organismus, že nikdy nebudu mít děti,“ popisuje Vicki.

Stal se zázrak

Trvalo ještě další tři roky, než se její váha ustálila na běžné hodnotě a přestala trpět psychickými obtížemi. Ke zlepšení psychiky pomohla také známost s truhlářem Davidem, který je o osm let starší. Brzy se s Vicki oženil a smířil se s tím, že nikdy nebudou mít vlastního potomka.

Vloni se ale stal zázrak. Vicki otěhotněla a porodila zdravého syna Finlaye. „Byla jsem celá roztřesená, když jsem se o těhotenství dozvěděla. Trochu jsem se bála, ale věděla jsem, že nesmím zklamat, protože v sobě nosím další život, který závisí jen na mně,“ popisuje Vicki své rozpoložení.
Když se nyní dívá na své fotky z mládí, nevěří, že to je skutečně ona. „Bylo to nejhorší období mého života a jsem ráda, že jsem ho překonala,“ říká a spolu se synkem opouští nemocnici ve Stockportu, kde před 11 lety bojovala o holý život.

(tom)