Jan Kankrlík: Přežil jsem jen zázrakem!

Ten den začal úplně obyčejně. Bylo pondělí 10. října a Jan odešel z domova po sedmé hodině ráno na houby. S sebou si vzal lahev se zbytkem koly, kterou cestou vypil, aby si do ní nabral vodu z místní studánky.
 

Klikněte pro zvětšení!

Nevolnost přišla ve chvíli, kdy došel doprostřed hustého lesa za dlouhým zoraným polem, které leží asi kilometr a půl od silnice za obcí Borek. Začala se mu motat hlava a pocítil tlak a bolest v žaludku. Během několika minut začal zvracet, zkolaboval a zhroutil se. Nebyl schopen se zvednout.
 

Klikněte pro zvětšení!

„Nemohl jsem udělat ani krok. Nejdřív jsem zvracel krev a pak to připomínalo kávovou sedlinu. Bylo mi neuvěřitelně zle a ztratil jsem pojem o čase. Najednou přicházela noc a já tam ležel neschopen pohybu a stále jsem zvracel. Chvílemi jsem klimbal, ale moc si na to nepamatuji. Pak přišlo ráno. Bylo chladno, ale přežil jsem díky tomu, že jsem ležel uprostřed lesa v dolíku pod smrčky,“ vylíčil nám Kankrlík první den a noc v lese. Na sobě měl maskáče, pod nimi tepláky, bundu s kapucou a na nohou holínky.

Marné pátrání
 

Janova partnerka Blanka Fritschová (36) s Kankrlíkovým synem Michalem (26) mezitím nahlásili mužovo zmizení na policii a sami se ho vydali hledat. Pátrali po něm od pondělí do pátku celých pět dní a s nimi také desítky policistů, hasičů a dobrovolníků, kteří po celou dobu pročesávali lesy a louky v okolí a pátrali po zmizelém muži u jeho známých i jinde. Nad krajinou dokonce létal vrtulník s termovizí, ale po Kankrlíkovi nebylo nikde ani stopy.
„Jeden ze sousedů nám tvrdil, že Jana potkal v pondělí odpoledne, tedy v den, kdy se ztratil, na pokraji obce Olešná a ukázal nám směr, kterým odcházel. Ale musel se splést, protože Jan se ve skutečnosti vydal už brzy ráno právě na opačnou stranu,“ řekla nám paní Fritschová.

Klikněte pro zvětšení!

Co se mnou bude?
 

Janův stav se nezlepšil ani druhý den, ani ten následující a vše se jen opakovalo. „Neměl jsem už přehled, co je za den, natož kolik je hodin. Vysílením jsem upadal do spánku a opět se probouzel v hrůze, co se mnou bude dál,“ svěřil se nám pětapadesátiletý muž. Krize neustupovala a do toho ještě začalo pršet.
 

„Bezmocně jsem tam ležel, převaloval se pod větvemi smrčků a zkoušel se maličko plazit, ale z dolíku jsem se dostat nedokázal. A i kdyby, všude kolem bylo mokré oraniště a já věděl, že tím bych se ve svém stavu plazit nedokázal,“ pokračoval ve vyprávění. „Vím, že jsem jednou zaslechl i vrtulník, ale neviděl jsem ho. Slyšel jsem i auta jedoucí po silnici vzdálené asi kilometr a půl. Teď už mi dny v lese splývají, na detaily si moc nevzpomínám. Jenom vím, že jsem po douškách vypil vodu z lahve a opět ji vyzvracel. Ani čokoládová tyčinka mi nedělala dobře, a tak jsem ji jíst nemohl,“ dodal. Jednou se na něj prý dokonce přišla podívat i srnka.
 

„Její siluetu jsem viděl kousek nade mnou a nedaleko ode mě byli i divočáci,“ vzpomněl si Kankrlík. To už začínal mít halucinace, protože přišly chvíle, kdy ve větvích nad sebou viděl černouška a pak zase anténu.

Zhubl jsem 11 kilo
 

V pátek večer byl na pokraji vyčerpání a cítil, že se výrazně ochlazuje. Mrzly mu ruce i tělo a uvědomil si, že promočený další noc v lese nepřežije. To ho vyburcovalo k činu.
 

„Doplazil jsem se lesem až k oranici, přes ni jsem se soukal po čtyřech až k silnici a tam jsem padl vysílením. Když jsem si chvíli odpočinul, dokázal jsem se postavit na nohy, a to mi dodalo zázračnou sílu, abych se vydal po asfaltce k domovu,“ vyprávěl statečný muž. K jeho smůle ale nejelo žádné auto, které by mohl zastavit. „Obávám se ale, že i kdyby nějaké jelo a já na něj zamával, nikdo by mi nezastavil. Musel jsem po týdnu uvěznění v lese vypadat hrozně. A tak jsem šlapal jako robot a touha po záchraně i vidina domova mě hnala vpřed. Pak ale silnice začala stoupat do kopce, a tam jsem už opravdu nemohl, neměl jsem sílu. Měl jsem pocit, že už neudělám ani krok a umřu.“ Nakonec ale Kankrlík překonal i tento kopec a dopotácel se do Olešné.
 

Noční můru prožívala i Janova partnerka se synem. Celý týden nemohli spát, protože se obávali nejhoršího. Přesto dál věřili, že se Jan jednoho dne vrátí, a tak nechávali otevřené dveře do domu. Ztracený muž se domů z posledních sil dopotácel v sobotu 15. října ve dvě hodiny ráno. Během pětidenního boje o život zhubl 11 kilogramů, byl dehydrovaný, vymrzlý, špinavý, promočený, zarostlý, dlouhé vlasy zplihlé přes obličej. „Sáhl jsem si až na dno lidských sil. Možná že jsem se z toho dostal i proto, že jsem byl v mládí na vojně u průzkumníků, kde nás také učili, jak přežívat v přírodě. Možná pomohlo i to, že dobře znám zdejší kraj, takže mi v panice nehrozilo, že zabloudím,“ uvažoval Kankrlík. Podle odborníků může takovou situaci člověk přežít jedině v případě, že má zajištěný alespoň minimální přísun tekutin. Vzhledem k tomu, jak málo muž pil a kolik toho vyzvracel, se dá mluvit o zázraku.

Skončil na kapačkách
 

Když Jan překročil práh domu, zažil neuvěřitelnou radost svých blízkých. Měl obrovskou žízeň a naráz vypil několik sklenic vody. Z posledních sil ze sebe svlékl špinavé šaty, umyl se, převlékl a jeho syn Michal ho odvezl do nemocnice ve Stodu, kde se ho okamžitě ujali lékaři. Ti zjistili, že muž má žaludeční vředy, a pacienta okamžitě dali na kapačky, na kterých strávil čtyři dny. Teprve po týdnu byl Jan propuštěn do domácího léčení. „Už dříve mě doma pobolíval žaludek, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Věřte mi, že teď už své zdraví zanedbávat nebudu a do lesa už se nikdy nevydám bez mobilu.“

Klikněte pro zvětšení!

Josef Smola