Karel Zeman čeká na srdce!

Život se s Karlem opravdu nemazlil, přestože to zpočátku vypadalo téměř idylicky. Prožil normální dětství, dospěl, vyučil se malířskému řemeslu a ještě před odchodem na vojnu se při loučení se svobodou seznámil se svou budoucí ženou. „Byla to láska na první pohled. Drahomíra tehdy přijela do Mělníka se zájezdem z jižní Moravy a zajiskřilo to mezi námi u sklenky vína, naší mělnické Ludmily,“ vzpomíná Karel Zeman.

Musela to být velká láska, když vydržela i dva roky odloučení a přiměla o třináct let starší Drahomíru, která byla v té době vdaná a se dvěma dětmi, aby opustila svého dosavadního manžela. S Karlem se vzali půl roku po jeho návratu z vojny, koupili starší domek v Mlazicích u Mělníka a začali ho pomalu vylepšovat podle svých představ i finančních možností.

Po druhém dítěti přišla první rána

Zdálo se, že život dvou mladých a pracovitých lidí pojede dál v dobře zajetých kolejích. Po roce se manželům Zemanovým narodil krásný kluk, pět let na to vysněná holčička. A právě tehdy přišla obrovská rána. Psal se rok 2000 a Karel dostal první těžký infarkt.

„Přivolaní záchranáři mi to vůbec nechtěli věřit. Bylo mi tehdy třiatřicet let a oni mi stále dokola opakovali, že jsem na takovou diagnózu příliš mladý. Ještěže tenkrát u nás na návštěvě byla moje maminka, která už infarkt sama prožila. Příznaky jsem měl naprosto jednoznačné a stejné jako ona,“ vzpomíná na první vážnější kolaps srdce Zeman.

Klikněte pro zvětšení!

To ještě netušil, že krátce po propuštění ze špitálu, ve kterém strávil jedenáct dní, prožije infarkt nanovo a v mnohem větší síle! „Na stolku ještě ležel můj propouštěcí list z nemocnice. Manželka ho tedy rovnou ukázala posádce erzety a pak už se mnou nikdo z nich o diagnóze nediskutoval. Záchranáři kolem mě nakonec lítali i v botách po posteli,“ vyprávěl nám Karel. Na převoz pak ale čekal pěkných pár minut na lehátku před domem polonahý. Byl listopad. „V nemocnici jsem měl ale ště stí, protože zrovna sloužil primář Kucmaš, který hned viděl, že je zle. Byl to on, kdo rozhodl, že mě vrtulník urychleně transportoval na IKEM do Prahy,“ řekl nám Karel Zeman.

Pak nás smetla velká voda

Po druhém infarktu si myslel, že to špatné už má ve svém životě za sebou. Zanedlouho se ale ukázalo, jak hluboce se mýlil. „Za necelé dva roky, v srpnu roku 2002, přišla ničivá povodeň. Kdo na vlastní oči neviděl, jak se mu voda řítí na jeho dům a rozmáčí zdi a stěny, kdo nezažil, jak kolem něj na čtyřmetrové divoké vlně odplouvá lednice, postel, oblečení, fotografie rodičů a přátel, ten těžko porozumí,“ vrátil se ve vzpomínkách k další životní pohromě pan Karel a on i jeho manželka v tu chvíli jen těžko zvládali smutek a dojetí.

„Byli jsme nakonec rádi, že jsme zachránili holé životy. Před velkou vodou jsme ale utekli jen v teplákách a tričku. Přitom kdyby nás odpovědní lidé včas varovali, jistě by se nám podařilo zachránit alespoň pár nejnutnějších věcí. Takhle nám nezbylo vůbec nic,“ pokrčil rameny Zeman. Tehdy prý jeho i manželku hodně poznamenalo, když viděl desítky zvědavců, kteří si apokalypsu nemohli nechat ujít, jak si tu spoušť detailně prohlížejí dalekohledy. „Nám se hroutil domov a oni to častovali sarkastickými poznámkami. Z takového hyenismu jsem byl hotový,“ přiznává Karel.

Klikněte pro zvětšení!

Kdo ví, jestli právě tyto události a zážitky spojené s bezmocí, ztráta veškerého majetku a osobních dokumentů nezpůsobily, že do roka Karel dostal třetí infarkt a první záchvat mozkové mrtvice.

Na podzim se cítím nejhůř

Do loňského prosince, kdy ho srdce zradilo naposledy, měl Karel na svém kontě celkem pět infarktů a dvě mozkové příhody. „Kvůli srdci trpím také hypertenzí plic, což znamená, že se bez kyslíku dusím,“ líčí unavený, ale jinak sympatický invalida příznaky dalšího svého zdravotního problému. Ostatně byly to právě dýchací problémy, které Karla Zemana před našimi smluvenými schůzkami pokaždé dovedly do nemocnice, kde mu s dýcháním musela pomáhat kyslíková bomba. Nakonec jsme se sešli až napotřetí na mělnické interně. „To dělá ten podzim. Když jsou výkyvy počasí, cítím se při nich nejbídněji,“ omlouval se muž.

Už od roku 2006 je v pořadníku čekatelů na transplantaci srdce. „Dosud to jakžtakž šlo, i když to bylo s častými transporty ke kyslíkovému přístroji, jak jste se mohli sami přesvědčit. Ale teď už opravdu cítím, jak moje srdce den ode dne slábne,“ svěřil se nám smutně Karel Zeman. „Mojí jedinou nadějí je tak už jen nové srdce, na které tak moc čekám.“

Nejhezčí vánoční dárek

A jaké je jeho největší vánoční přání? Samozřejmě nové srdíčko. Jinou odpověď byste ani od Karla Zemana nečekali. „Nejvíc se samozřejmě těším na chvíli, až lékaři z IKEMu zavelí: Pane Zemane, jdeme na to! To pro mě bude ta nejšťastnější chvíle,“ řekl nemocný Karel. Jak nám prozradil, neselhávají mu už jen plíce a srdce, ale také ledviny. „Organismus se kvůli tomu zavodňuje a tělo už moc sil k boji nemá,“ hodnotí svůj momentální zdravotní stav muž, který zatím spoléhá na pomoc „budíku“ v podkoží levé strany hrudního koše.

Klikněte pro zvětšení!

Splnění jeho nadějí je ale už na dosah. Už od roku 2006 čeká na telefonu, až mu lékaři zavolají očekávanou informaci, že se našlo srdce, které mu dá novou naději. Minulý měsíc se ale dostal na listinu nejurgentnějších čekatelů a 30. listopadu jel do IKEMu podepsat souhlas s operací. To vyčerpané rodině dodává optimismus a naději. „Klidně oželím Vánoce, oslavy příchodu Nového roku, jen když bude manžel žít zase normálně jako člověk. Nikdo, kdo to nezažil, si neumí představit, jak těžké je s obavami ze smrti žít,“ přiznala nám paní Drahomíra.

Karel je ještě optimističtější a už si představuje, jak bude po transplantaci srdce žít. „Víte, já moc nerozumím lidem, kteří se flákají doma. Já osobně bych dělal, až bych brečel! Dokud to šlo, nikdy jsem nečekal na pomoc zvenčí. I v invalidním důchodu jsem se stačil o rodinu postarat. Bohužel teď už jsem na tom tak špatně, že nemůžu dělat vůbec nic,“ říká smutně Karel a přiznává, že dnes už nevystoupá bez odpočinku ani deset schodů.

Těším se na balónek

„Až bude nové srdce, určitě bych si rozšířil řidičák a jezdil bych s menšími náklaďáčky typu Iveco nebo Mercedes,“ plánuje si muž. Od kamarádů, se kterými už v minulých letech na IKEMu jejich transplantace prožíval, má potrvzeno, že to jde. „Jen se trochu bojím toho, aby to nové srdce netlouklo jinak, než to moje. Prostě abych z toho nezpanikařil. Ale už bych to chtěl mít za sebou a hlavně normálně žít. Rizika znám, vím, že existují. Ale ta šance na uzdravení je obrovská.“

Transplantologům v pražském IKEMu Karel bezvýhradně věří a těší se na rituál, kterým se operovaní lidé vrací do normálního života. „To dostanou složený pinkací balónek se srdíčky, ten si sami nafouknou a lékaři i sestřičky ho pak na památku podepisují. Je to krásný moment, na který se vysloveně těším,“ svěřil se muž. „A taky budu zase chodit na ryby, to je má velká vášeň,“ zasnil se Karel.

Peníze, peníze, peníze

Zatím se však musí se svými sny držet při zemi. Rodina od února žila z jeho nevelkého invalidního důchodu a také podpory v nezaměstnanosti, kterou pobírala manželka, když přišla kvůli krizovému propouštění o zaměstnání. „Teď už práci má, ale dojíždí, a po odpolední směně nemá jak se vrátit domů, nejedou totiž žádné spoje,“ posteskne si muž, jehož trable by už dnes vystačily na tři lidské životy. „Nejhorší je ta nemohoucnost a bezradnost. Řekněte mi, jak vysvětlit dítěti, že nemůže jet se školou na lyže? Že je ze svého invalidního důchodu nemohu zaplatit? I takové problémy musím řešit, tak se nedivte, že se k novému srdci tolik upínám. Je to pro mě i mé blízké jediná naděje,“ dodal Karel Zeman.
Vladislava Tomanová

Vladislava Tomanová

Jan Pirk: V ruce držel tisíce srdcí

Profesor Jan Pirk (60) a přednosta kardiocentra pražského IKEMu patří mezi odvážné a úspěšné lékaře. Ve světě je uznávaným kardiochirurgem a u nás nejznámějším transplantologem. Na svém kontě má už stovky pacientů, kterým se svým týmem zachránil život.

Pane profesore, kolik lidí teď u nás čeká na transplantaci srdce?

Zhruba šedesát až osmdesát. Ten počet se mění, protože když člověk dostane třeba rýmu, musí být vyřazen. A nebudeme si zastírat, že někteří zemřou dřív, než se operace dočkají.

Kolik se jich nedočká?

Dříve to bývalo dost smutné, zhruba čtvrtina. Ale od té doby, co jsme díky pochopení VZP mohli zavést to, čemu se lidově říká „umělé srdce“, tedy mechanickou srdeční podporu, ten počet klesl pod deset procent.

Dárců orgánů prý ubývá. A říká se, že nejčastějšími dárci jsou motorkáři.

Ano, to je pravda, ubývá. Ale nejčastějšími dárci bývají spíš lidé se spontánním mozkovým krvácením. Praskne jim cévka v mozku, což se může stát komukoli kdykoli, i za plného zdraví. Motorkáři se bohužel zpravidla tak rozšmelcují, že jsou nepoužitelní. Ale loni jsme tu měli dárkyni srdce – spolujezdkyni. Častějšími dárci než motorkáři bývají cyklisté bez přilby. A také není pravda, že opilí mají vždycky št ěstí, často čtu na úmrtním listě: úraz v ebrietě, tedy v opilosti.

Myslíte, že jednou budeme žít věčně, že se nám orgány budou vyměňovat jako součástky v autoservisu?

Určitě ne, i když lidský věk se prodlužuje a pokrok je ohromný. Já si před deseti lety neuměl představit, že budeme mít mechanické srdce, a teď to vypadá, že za dalších deset let se bude dávat jako dnes kardiostimulátor. Vždyť první kardiostimulátory v padesátých šedesátých letech byly velké jako skříně! Pak byly už menší, ale vydržely jen dva roky. Dnes vydrží i patnáct let a umějí nepředstavitelné věci!

(vlt)

Kolik stojí…

Sledujte dál s námi osud na smrt nemocného muže a jeho napínavé čekání na nové srdce. Stihne operaci ještě před Vánoci? Jaké budou jeho první dojmy po transplantaci? Čtěte další vydání Šípu.