Pavla: Očistec mám snad už za sebou

V dětství se měla jako v bavlnce. Netušila, že podobnou bezstarostnou pohodu v dalších letech už nezažije. „Tatínek byl horník, takže jsme neměli nouzi o peníze. Měli jsme třeba první barevnou televizi v celém paneláku, na tehdejší dobu luxusního žigulíka, jezdili za poznáním do zahraničí,“ líčí idylku svého mládí rodačka z Karviné.

Lásku zničil alkohol

Když Pavlu „vyplivl“ život po maturitě do světa dospělých, na řadu let se usadila na postu účetní v okresní nemocnici. Našla si kluka a prožívala první romantickou lásku. Z růžových obláčků zamilovanosti však po necelých třech letech dopadla tvrdě na zem. „Tehdy se ukázalo, jak mnoho pro Miloše znamená alkohol. Z dříve citlivého člověka se postupně stával jedinec s násilnickými sklony. A to byl konec.“ Sny o společném životě byly ty tam a na stres reagoval po svém i mladý organismus. Pavla velmi vážně onemocněla.

Smrtelná „bradavice“

Zpočátku byla jen víc unavená, později se ale přidaly dlouhotrvající horečky a občasné mdloby. „Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, co se mnou je. Nakonec jsem skončila na infekčním oddělení. Odtud mě ale po týdnu jako zdravou propustili,“ pokračuje žena.

Pak si všimla malého pupínku na noze, který vypadal jako akné. Občas se jí rozedřel při jízdě na kole, a tak opět navštívila kožařku. „Zpočátku mi tvrdila, že je to takzvaná nepravá bradavice. Chtěla mi ji dokonce vypálit,“ líčí. Nakonec po dvou letech vleklých zdravotních potíží skončila v rukou chirurgů, kteří zjistili, že nejde o akné, ani bradavici. „Byl to maligní melanom. Když jsem svou diagnózu volala mamince, plakala jsem, moc jsem se bála, že umřu. Tehdy se o té nemoci příliš nemluvilo. Já ale věděla od specialistů, že pro mne za určitých okolností může znamenat i smrt. Asi mě ale chránil nějaký andělíček strážníček a všechno dobře dopadlo,“ vydechne s úlevou.

Byla jsem naivní

Z věna od rodičů si mezitím koupila maličký byt v karvinské čtvrti jménem Ráj. „Víte, že jsem si ve své naivitě myslela, že ten svůj ráj tam najdu? Pořídila jsem si vytouženého psa, jmenoval se Dastík, a vlastně nás seznámil s mým pozdějším manželem,“ vypráví tiše o tom, jak nenápadně se Jiřímu (46, jméno je na Pavlino přání změněno) podařilo ovládnout její život. „Bydlel kousek od nás a můj mazlivý pes se od něj nechal pohladit. Pak jsem ho vídala denně. Vždycky říkal, jaká to je náhoda, že se potkáváme. Až pak jsem zjistila, že to tak úplná náhoda nebyla. Prostě tam čekal. Neviděla jsem v tom ale nic špatného, dokonce jsem o něm mluvila jako o kamarádovi svého psa,“ popisuje.

Sblížila nás rakovina

V době, kdy se Pavla potýkala s melanomem, onemocněl rakovinou i Jiří. „Čekala ho operace nádoru na ledvině, a i když mezi námi tehdy nebylo žádné citové pouto, nemohla jsem ho nechat v nemocnici a nenavštívit ho,“ říká Pavla jakoby omluvně. „Dnes vím, že jsem mu měla hned zkraje říct, že náš vztah vnímám jinak než on. Když se Jiří začal zotavovat, už v nemocnici mě rodičům představil jako svou přítelkyni. Nakonec jsem s ním jela i na dovolenou do Jeseníků. Hory miluju a my strávili krásný týden na Malé Morávce.“ Jako by Pavla neviděla, neslyšela. Nic nedbala na to, že ji od známosti zrazovali rodiče i kamarádky. Když pak po prvních intimnostech otěhotněla, následovala svatba. Pavla si vymínila jediné: Každý zatím zůstane bydlet ve svém bytě.

Matku držel pod krkem

Hned od prvních okamžiků manželství se ale potvrdilo, jakého člověka si Pavla vzala. „Jen několik hodin po svatbě mi ukradl snubní prsten. A pak přicházelo jedno překvapení za druhým. Připravovala jsem byt na příchod miminka, prožívala těhotenské nevolnosti a už v té době začal být manžel agresivní. Párkrát mě napadl a při jedné návštěvě napadl i mou mámu. Držel ji za krk a pokoušel se ji škrtit,“ líčí Pavla „novomanželské“ zážitky. Tehdy prý musela na Jiřího poprvé volat policii. „Zklidnil se až tváří v tvář pěti mužům zákona. Začala jsem se mu vyhýbat. Postupně jsem se dozvídala, že má dluhy, kam se podívá, neplatil plyn, elektřinu a nakonec přišel o svůj byt,“ pokračuje Pavla.

Klikněte pro zvětšení!

Přesto uvěřila jeho slibům, že se polepší, a nechala ho, aby se nastěhoval do jejího bytu. „Chtěla jsem mu pomoct, navíc jsem čekala naše první dítě. Proto jsem si u našich pro něj půjčila nemalou částku peněz. Dodnes je ale nevrátil,“ pokrčí bezmocně rameny.

Vyhrožoval i miminku

Jiří chtěl být u porodu a Pavla souhlasila. Domnívala se, že tak bude mít k potomkovi vřelejší vztah. První hračku ale vztekle mrštil plačícímu Lukáškovi do obličeje hned třetí den po návratu z porodnice. „Když mně i malému začal vyhrožovat likvidací, z bytu jsem ho vyhodila.“ Od toho dne ji údajně sledoval na každém kroku. „Číhal v parku za stromy, dokonce si mě fotil, aby měl důkazy o tom, kam chodím a s kým se setkávám. Vyhrožoval, že mi zapálí byt, volal pod smyšlenými jmény k sousedům, a vyzvídal, jestli někoho nemám. Vrcholem bylo, když mě začal při procházkách s kočárkem napadat s nožem v ruce.“ Stalo se pak téměř tradicí, že se žena vracela domů za asistence policie. Ale maminku v šestinedělí policisté tehdy moc neuklidnili. „Řekli mi, že zasáhnout mohou, až mě skutečně zraní a útok si vyžádá alespoň týdenní léčbu.“

Ukradl, co mohl

Když byly Lukášovi (14) necelé dva měsíce, onemocněl zánětem průdušek a musel do nemocnice. „Samozřejmě jsem tam chtěla s ním. Byl všechno, co jsem na světě měla,“ dodává Pavla, která prý v té době kvůli neustálým výpadům svého muže uvažovala dokonce o sebevraždě.

Klikněte pro zvětšení!

Potížím ale nebyl ještě zdaleka konec. Onemocněla současně zápalem mozkových blan a pásovým oparem a musela stejně jako Lukášek do nemocnice. „S Jiřím jsme ještě nebyli rozvedeni, a tak malého po propuštění dali do péče jemu. Mně na infekčním oddělení tišili velké bolesti opiáty. Téměř jsem nevnímala, jestli je den nebo noc. Mezitím jsem strachy plakala z obav, aby se Lukáškovi nic nestalo. Nevěděla jsem, jak s ním Jiří zachází,“ vrací se k bolestným vzpomínkám. Když se na revers dostala domů, čekal ji další šok. „Byt byl totálně vybílený. Manžel posbíral peníze i šperky. K tomu přibral věci, ke kterým jsem měla citovou vazbu. Například stříbrný řetízek se srdíčkem, který jsem dostala od své první lásky. Okradl i malého. Zmizelo totiž deset sunarů, které také prodal,“ říká Pavla s tím, že alespoň Lukášek přečkal jeho „péči“ bez úhony.

Mužům už nevěřím

Nyní Pavla žije se synem raději sama. „Mám strach z nových vztahů. Pokaždé z nich vycouvám, přestože si uvědomuji, že všichni nejsou jako můj exmanžel,“ svěřuje se.

Aspoň se už zase umí radovat z maličkostí a prý cítí, že už je mnohem silnější. „To díky rodině a příběhům, které píšu. Zatím je nesměle sem tam pošlu do nějaké literární soutěže. Jednou bych chtěla napsat i knihu, snad se mi to povede. Sice nemám štěstí v lásce, ale v těch soutěžích celkem boduju,“ pochlubí se žena, která je skálopevně přesvědčená, že to nejhorší, co měla zažít, už má za sebou.

Klikněte pro zvětšení!

Klikněte pro zvětšení!

 

Klikněte pro zvětšení!

 

Klikněte pro zvětšení!

Vladislava Tomanová