Šéf pitevny: Práci si beru i domů

Každý všední den vstává deset minut před šestou a do práce přijíždí o hodinu později. Pracovní náplň mu z našeho pohledu začíná neuvěřitelně smutně. Sekretářka mu předloží všechny listy o prohlídce zemřelých a on je prostuduje. „Ve čtvrt na osm se scházím se svými spolupracovníky na poradě, rozdělím jim práci a domluvíme se na všem potřebném,“ vypráví Beran. Dopoledne se věnuje administrativě a jde na vizitu zemřelých, která je podobná jako v nemocnici s živými pacienty. U každého nebožtíka se zastaví a následují přesné informace o zemřelém.

„V některé dny vyučuji mediky a zajdu s nimi i na sál, abych jim na nějakém zajímavém případu ukázal, jak teorie vypadá v praxi,“ doplňuje.
Někdy jede jako znalec k soudu, ale jeho úkoly vedoucího za něj nikdo neudělá. Proto si bere zejména administrativní práci i domů, kam se obvykle vrací kolem páté hodiny odpolední.

Nikde mě nechtěli, protože bratr emigroval

Ke své práci se Beran dostal oklikou. Po vystudování nemohl v roce 1972 sehnat zaměstnání, protože tři týdny před promocí emigroval jeho bratr do Západního Německa. „Při hledání místa jsem objel celou republiku, ale nikde mě nevzali,“ vypráví přednosta. „Nastoupil jsem proto na poštu, kde jsem nějaký čas vázal balíky. Pak jsem pracoval v televizi, kde jsem vozil krabice s filmy. Nakonec se mi přece jen podařilo s pomocí našeho největšího odborníka v oboru, profesora Jaromíra Tesaře, sehnat místo sekundárního lékaře na soudním lékařství,“ vzpomíná.

Klikněte pro zvětšení!

1600 pitev ročně

Pokud člověk zemře mimo nemocnici, nebo je u něj podezření na násilou smrt, obvykle skončí v ústavu soudního lékařství. Na Bulovce si na nedostatek práce rozhodně stěžovat nemohou, ročně tam skončí asi 1600 těl. O tom, zda budou zemřelí pitváni, rozhodují většinou lékaři ze záchranky. V případech běžného úmrtí se zjišťuje jen příčina smrti, která se pak napíše do úmrtního listu.

Jestliže ale jde o dopravní nehodu, nebo podezření na násilnou smrt, je situace složitější. Při takových pitvách jsou obvykle přítomni i kriminalisté z mordparty a soudní lékař s nimi po celou dobu pitvy spolupracuje. Je to nezbytné, protože skutečný důvod smrti je často odhalen až na pitevním stole. Třeba u lidí zabitých při autonehodě prozradí až stav srdečních tepen, že příčinou nehody nebyla nepozornost, ale infarkt.

Sraženého chodce umlátili

„Před zahájením pitvy to může vypadat na přirozenou smrt, ale vždy tomu tak není,“ říká Beran. „Nedávno k nám přivezli pětasedmdesátiletou nebožku. Při pitvě jsme zjistili, že měla krvácení do hrudníku, mnohočetné zlomeniny žeber a zhmoždění plic, takže bylo jasné, že zemřela násilnou smrtí. Policisté pak zjistili, že měla vnuka na drogách, který si k ní pravidelně chodil pro část důchodu. Když mu peníze nechtěla dát, zkopal ji tak brutálně, že zemřela.“

Přednosta vzpomíná také na další zamotaný případ: „Pitvali jsme oběť dopravní nehody, od které pachatel ujel. Odhalili jsme, že do oběti sice vůz narazil, ale smrtelná zranění způsobilo něco zcela jiného. Kriminalisté pak zatkli opilého řidiče, který nejdříve oběť srazil do příkopu, pak se s kamarádem vrátili na místo činu, a když zjistili, že oběť ještě dýchá, na místě ji utloukli.“

Klikněte pro zvětšení!

Když se nebožtík probere

Před několika lety se zase stalo, že v Praze zemřela v bytě babička a lékařka na místě konstatovala smrt. Když ale nebožku zřízenci pohřební služby začali oblékat, nečekaně obživla. „Případy zdánlivé smrti existují, ale jsou nesmírně vzácné a v dnešní době téměř vyloučené. Sám jsem nic podobného nezažil, ale už zmiňovaný Jaromír Tesař mi kdysi vyprávěl, že na počátku druhé světové války u nás docházelo k velkému množství sebevražd židovských občanů. Tehdy zažil několik případů, kdy se sebevrah, který třeba jen spolykal prášky, probral krátce před pitvou,“ popisuje Beran.

Věřím v posmrtný život

Soudní lékař je na smrt zvyklý, ale pokud se mu do rukou dostane dítě, jen těžko skrývá pohnutí. Pitvy zemřelých dětí do 15 let jsou u nás povinné, vždy se totiž zkoumá, zda nepodlehly násilné smrti nebo třeba takzvanému syndromu náhlé smrti. „Od roku 1982 jsem jako soudní znalec mnohokrát posuzoval poranění týraných nebo zavražděných dětí a takové případy pro mě vždy byly ty nejhorší,“ svěřuje se Beran a pokračuje: „Každá vražda člověka, se kterou se profesně setkáte, případně i mučení a utrpení, které si prožila oběť, než zemřela, ve vás zanechá stopy.“

Přednosta ale navzdory své veskrze pochmurné práci neztrácí víru v cosi nadpozemského. „Věřím, že i po smrti člověka něco existuje,“ odpovídá bez rozmýšlení na naši otázku a dodává: „Mám určitý respekt z něčeho, co je nad námi.“