

Je jí rok a čtvrt. Za tu krátkou dobu si prožila tolik, co si většina dospělých jen těžko představí. Moc nechybělo a mámě s tátou po ní zůstala jen prázdná náruč. Holčička vážila po narození 760 g a měřila 31 cm. Několikrát bojovala o život! Nejčernější scénář se však nenaplnil a malá rychle dohání všechno, o co ji boj o život dočasně připravil.
Na Barborku Lukešovou (15 měsíců) platí do písmene úsloví o živém stříbru. Kdo by ji ale viděl po porodu v inkubátoru, jen stěží by věřil, že nepřízeň osudu takhle obdivuhodně zdolá.
„Byla jsem v šestém měsíci rizikového těhotenství a se starším synem Jakubem (4 a půl) jsem trávila letní dny u našich v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku. Musela jsem ležet a díky rodičům, kteří za mě převzali péči o Kubíka, se mi režim dařilo dodržovat,“ vypráví sympatická maminka Alžběta (30). Když se Baruška na konci loňského června začala intenzivně hrnout na svět (narodila se 26. 6.), už se do Prahy, kde rodina žije, vrátit nestihli. „Malá se tedy narodila v Brně, s porodní váhou 760 g a mírou 31 cm. Prostě drobeček, kterého jste vzali do dlaně. Byla nedonošená, měla oslabené plíce a domů jsme si ji odvezli až po dlouhých 72 dnech. Denně jsem za ní z Bojanovic dojížděla,“ doplní maminka s tím, že to už malá vážila cca 2,5 kilogramu a zdálo se, že se vážné postižení plic na jejím zdraví výrazněji neprojevilo.
Do pěti měsíců malá nezastonala. Zato když se u ní zabydlela první viróza, kterou mohla potkat kdekoli, její zdravotní stav se znepokojivě zhoršoval. „Baruška se dusila, nestačil jí dech, vysloveně po něm lapala. Dcerku proto přeložili na specializované pracoviště na Jednotku intenzivní a resuscitační péče dětské kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici, to byla výhra.“
Slova maminky Lukešové doplňuje ošetřující lékařka, MUDr. Olga Černá: „Zdravotní stav malé Barušky byl skutečně velmi vážný a v prvních dnech se nám jej nedařilo zlepšit. Umělá plicní ventilace nepomáhala, horšil se rentgenový nález. Šestý den hospitalizace, při kritickém ventilačním selhání, bylo jedinou cestou zahájit ECMO,“ jmenuje lékařka ve zkratce unikátní metodu, při které je krev okysličována speciálním přístrojem mimo tělo.
Doktorka i maminka se naprosto shodují, že Baruška se jen tak nevzdá. Překonala i obrovské riziko, které aplikace této metody nese.
„Všechno kolem ECMO jsme studovali, když jsme se měli rozhodnout, zda se zákrokem, který by mohl dceru v kritických dnech zachránit, budeme souhlasit. Přiznávám, že jsem plakala, ani můj muž Honza se neubránil slzám. To hlavně když jsme se dozvěděli o vysokém riziku úmrtí, které může hrozit už při samotném zavádění katetrů do srdíčka,“ zalesknou se Alžbětě oči ještě dnes.
Mladí rodiče stáli před těžkou volbou a nakonec souhlasili. „Až po dlouhých 10 dnech se Baruščin stav začal zlepšovat a 12. den jsme mohli ECMO ukončit. Ještě celý další týden byla nutná umělá plicní ventilace. Vlastně až po třech týdnech začala Barborka zase sama dýchat. Virus RSV, který u dospělého vyvolá jen rýmu, způsobil u nezralého dítěte těžký zánět plic a vážně ji ohrozil na životě. Ona je ale velká bojovnice,“ dodává doktorka Černá a ještě stačí Barborku pohladit a zkontrolovat, jak se už zase veselému děvčátku hojí místo na krčku. Tam, kde má jizvu po zavedení kanyly k srdci i životodárnému okysličovacímu přístroji.
S malou Bárou a její maminkou jsme se s fotoreportérem vypravili také do jízdárny na Ohrobci poblíž Prahy. V bývalém kravíně už přebývají noví nájemníci. Pod taktovkou fyzioterapeutky a milovnice koní Šárky Smíškové (40) jsou připraveny desítky léčitelů. Ti koně opravdu nejsou obyčejní, umějí léčit a malé Barušce pomáhají dohánět její handicap už od dvou měsíců.
„Jsem přesvědčena o tom, že také díky dobře řízené hipoterapii je Barunka takhle skvělá a všechno rychle dohání. Podívejte se, jak drží tělo, jakou má koordinaci pohybů, je vidět, že je jí na hřbetu koně dobře,“ chválí paní Šárka svou malou svěřenkyni, se kterou začínala při rehabilitačním cvičení Vojtovou metodou v neurocentru v Jesenici.
Dnes, když si se spokojenou maminkou a velice živou Baruškou povídáme, se ani nechce věřit, jak drama-tické chvíle spolu prožily.
„Nebyla to vždycky taková idylka. Za to, že jsem se nezhroutila, vděčím síle rodiny. S manželem už jsme si to dávno řekli, ale synovi Kubíkovi budu jednou určitě vyprávět, jak pro mě byl a je důležitý. Jak mě povinnost postarat se i o něj držela v kritických chvílích nad vodou. Z Moravy nám jezdili pomáhat rodiče, díky malé jsem poznala skvělé odborníky, máme i nové přátele,“ chrlí ze sebe mladá usměvavá maminka. Ví ale, že definitivně vyhráno ještě není – starost o Baruščiny plíce jen tak nevymizí.
Na chvíli se pak zamyslí a bilancuje. „Nejhorší? To je bezmoc a čekání na zázrak, to mě nejvíc vyčerpávalo a psychicky ničilo. Snad už je všechno to zlé za námi,“ vysloví naději. Bára v kočárku právě na tohle čeká.
Co je hiporehabilitace
Komplexní rehabilitační metoda využívající koně pro léčebné účely. Tento léčebný postup vznikl v 60. letech 20. století, v Čechách se začal rozvíjet v 80. letech a jeho průkopníkem byla lékařka Lia Frantalová z Dětské Hamzovy léčebny Luže-Košumberk. Hiporehabilitace je doménou rehabilitačních lékařů a fyzioterapeutů, využívá specifický pohyb koně - to je trojí pohyb hřbetu koně (zepředu dozadu, z boku na bok, nahoru dolů). Tento složitý pohyb se střídá v 16 kombinacích podle toho, kterou nohou kůň vykročí. Pohyb koně si vynucuje pohybovou kompenzaci ze strany jezdce a každé vychýlení hřbetu koně vyvolá celou sérii reflexů, nutných k udržení rovnováhy jezdce.
Vladislava Tomanová

Copyright ASTROSAT, spol. s r.o., 2010, všechna práva vyhrazena. Zpravodajství ve formátu RSS.
Publikování nebo šíření obsahu Šípu Plus je bez písemného souhlasu ASTROSAT, spol. s r.o. zakázáno. Kontakt na redakci Všeobecná pravidla soutěží