Hana Kynychová promluvila o domácím NÁSILÍ. Co jí expartner udělal?

Před lety jste žila v partnerském vztahu, ve kterém došlo na domácí násilí. Jak jste se vyrovnávala s jeho následky na vaší psychice?
Ono to setrvává doposud. Toho se člověk jen tak nezbaví.
Jak to myslíte?
Tak, že když se dnes rozhodnu, že něco udělám, tak to udělám, a to i kdyby se manžel stavěl na hlavu.
Tehdejší partner vám to zakazoval?
Ano. Teď už ale ve mně vládne pocit, že nechci mít něco zakázáno.
Musela jste vyhledat pomoc psychologa?
Naštěstí ne. Vyřešila jsem si to v sobě a hodně mi pomohli přátelé. Ale je dost případů, kdy ženy, které něco podobného prožily, pomoc vyhledají, což je správné…
Vybavíte si okamžik, kdy jste definitivně řekla dost?
Ano, samozřejmě to skončilo hádkou. Ale když jsem mu to oznamovala, byla jsem v té době už natolik silná, že si ke mně nic fyzického nedovolil.
Co vám na rozchod řekl?
Jestli si uvědomuji, že už se nikdy neuvidíme…
A vaše odpověď byla?
Že to je to jediné, co si přeji.
Pronásledoval vás pak? Není to sice pravidlo, ale ženám se občas děje, že je bývalý partner třeba stalkuje…
Naštěstí ne. Tím, že je to hodně let zpět, tak neměl možnosti. Ale je pravda, že se to ženám děje. Některé mi o svých příbězích povídají díky tomu, že ke mně chodí cvičit. Dnes tak není úplně vzácné, že mají třeba sledovací techniku, která je v současnosti lehce dostupná, v kabelce nebo autě. Mám jednu klientku, která mi vyprávěla o tom, že se její bývalý partner nastěhoval o dvě ulice dál, než bydlí ona. Pak se za ní vypravil a střískal ji se slovy, že jestli si někoho najde, tak ji zabije. Pro ženskou psychiku je takové jednání šílené.
Vy jste v průběhu vztahu s expartnerem měla třeba monokly nebo modřiny?
Monokly naštěstí ne, ale třeba podlitiny na ramenou ano – z těch strkanic, které několikrát proběhly. Nebo třeba vytrhané vlasy…
Když změníme téma. Pyšníte se ve svém věku skvělou postavou. Co byste ženám poradila, aby se cítily perfektně i po čtyřicítce?
Hormony fungují v tomto věku jinak a spousta žen žije pohodlnější život. Takže existují tři cesty, zpomalit nebo začít cvičit. A ta třetí, nejhorší, že žena ustrne a začne si myslet, že jí ve čtyřiceti končí život… Poselství, které předávám, je takové, že ve čtyřiceti jsme nejkrásnější, protože nám vzniká prostor pro to, že se samy sobě můžeme více věnovat.
Předpokládám, že se na vás hodně obracejí ženy po porodu.
To je pravda, ale mimo to mě hodně začaly kontaktovat ženy na vyšších manažerských postech, které si potřebují vylepšit třeba psychiku a zdraví. Cvičení je v tomto ohledu ideální. Když se ale vrátíme k čerstvým maminkám, tak podstatné je, aby si uvědomily, že je důležité procvičovat oblast, kterou šlo miminko na svět. Ať jde o pánevní nebo břišní oblast, je důležité se na ni zaměřit.
Vaše dvě dcery Saša a Sofa jsou z umělého oplodnění. Je to psychicky náročnější proces než přirozenou cestou?
Ano, na psychiku to je náročné. Do poslední chvíle čekáte, jestli se dostaví menstruace nebo ne. Tehdy mi bylo třicet devět, už jsem byla riziková, a přemýšlíte, jestli vše dopadne dobře. Naštěstí se tak ale stalo. (smích)
Vím ale, že během těhotenství odhalily testy, že jedna z dcer má problémy se srdíčkem…
Ano, byl to strašný okamžik, když jsem se to dozvěděla. V tu chvíli si můžete tak maximálně říct, že se stala nějaká chyba, že to vyšetření nebylo stoprocentní. A tomu jsem i začala věřit.
Nakonec se to i potvrdilo…
Přesně. Další vyšetření už dopadlo dobře.
O prvního potomka – syna Filipa – jste se s manželem snažili dlouhých sedm let. Co bylo problémem?
Chyba byla na mé straně. Problém byl v tom, že jsem byla gymnastka, a jak to bývá, věčně jsem seděla na něčem studeném, při sportu se člověk dost zpotí, pak vystydne a podobně. Takže následky byly takové, že jsem měla srůsty na vaječníkách. Jeden byl zcela neprůchodný a ten druhý byl jen částečně. A tím pádem je otěhotnění komplikovanější… Ale i přes tento problém se mi otěhotnět, sice opožděně, povedlo.
Vy máte celkem adrenalinový život. Jinak tomu nebylo v premiérovém dílu pevnosti Boyard, kde jste soutěžila. Tam jste si sáhla na dno, když jste musela plnit úkol v místnosti plné hadů, které absolutně nenávidíte. Jak vám bylo?
Hrozně. Ale řekla jsem si, ještě než jsem tam vlezla, že úkol splním, ať se děje, co se děje, a že to nevzdám.
Úkol jste sice nesplnila, ale předvedla jste ohromnou vůli.
Štvalo mě, že jsem ho nesplnila. Když se zamyslím, nevím, jestli jsem se bála víc o sebe nebo toho kontaktu s hady.
A měla jste třeba strach, že by vás nějaký had mohl napadnout?
To snad ani ne, nad tím jsem se nepozastavila. Vadilo mi, že jsem na hada musela sáhnout. To mi bylo fakt nepříjemné.
Je přítomen během úkolu někdo, kdo by vám v případě, že by na vás had zaútočil, pomohl?
Když jsme dotočili a šli na hotel, přišel za mnou člověk z produkce, který mi řekl: „Háňo, bylo to bezva, zvládla jsi to hezky, ale my už jsme za tebou skoro vybíhali s doktorem, vypadalo to, že se zhroutíš." Tím jsem pochopila, že tam pomoc i pro tento případ je a že se o vás, když by se něco stalo, postarají.
A zajímala jste se třeba o to, jestli tam skutečně nějaký jedovatý had je?
To ne. Byli jsme ale proškoleni, jak se k podobným úkolům postavit. Tedy jak uchopit pavouka či hada, víc informací jsme ale nedostali…
Patříte k nejznámějším fitness trenérkám, prožila jste i některá zranění?
V tomhle ohledu mám velké štěstí. Maximálně jsem si vyvrkla kotník. Nic jiného si nevybavuji.
Zanedlouho otevíráte v Praze nové fitness centrum. Když by si člověk chtěl otevřít „fitko", s jakou finanční investicí do toho musí jít?
Podnikám ve fitness zhruba dvacet let. A pokud byste si chtěl otevřít fitness, záleží na mnoha faktorech. Levná investice to ale není. Když to vezmu tak, že třeba kvalitní profesionální běhací trenažer stojí dvě stě tisíc korun, tak celkově se investice pohybuje v milionech. Ale jak říkám, jde o různé faktory, takže jde pořídit „fitko" levnější, ale i dražší…