Místo snídaně čaj, rychle se obléknout a vyrazit autem do Kozolup, malé vesničky na Berounsku. Tak začal den, kdy jsem se vydal na cestu do oblak. Na návsi v Kozolupech už čekal Honza Smrčka, nestor českého balonového létání. Z vozíku za jeho autem vykukoval proutěný koš s kovovými hořáky, které se leskly v pomalu vycházejícím slunci.
„Jsme všichni?“ zeptal se Smrčka a po kladné odpovědi od všech, kteří měli ten den zamluvený let, zavelel k přesunu na místo startu. Cesta na louku u vesničky Vlence trvala asi 10 minut. Auta ostatních účastníků zastavila na silnici, abychom zbytečně nezdupali trávu, a šlo se na věc. Společně jsme sundali koš z vozíku a z velkého vaku vybalili balon, do kterého začal větrák hnát vzduch. Jakmile se trochu nafoukl, ozval se silný hukot a plameny z hořáků přistaveného koše začaly vzduch v balonu zahřívat.
Velká červená koule se během několika minut zvedla z trávy a s dalšími třemi lidmi jsme naskákali do koše. „Rychle rychle, ať vám neuletíme,“ popoháněl nás s úsměvem náš kapitán. To už se balon pomalu odlepil od země, cestou lehce zavadil o větve vysokého stromu a začal stoupat.
Trochu jsem se bál, jestli se mi nezačnou třást nohy, ale nic takového se nestalo. „Je to až ´nechutná´ romantika, adrenalinu se tady člověk moc nedočká,“ odpověděl Honza na dotaz, jak na lidi let působí. „Jen výjimečně je někomu špatně, ale většina lidí si to užívá,“ dodal s tím, že nejstaršímu vzduchoplavci, se kterým letěl, bylo přes 90 let.
#nahled|https://g.denik.cz/56/55/jjsv3_denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/56/55/jjsv3.jpg|Hukot a pořádný plamen, tak vypadá zahřívání vzduchu v balonu. #
To už jsme byli zhruba 300 metrů nad zemí a vychutnávali si výhled na krajinu lehce zahalenou v ranním oparu. Koš byl překvapivě stabilní a příjemně tichý let chvílemi rušil jen hukot hořáku, který průběžně ohříval vzduch v obrovském prostoru balonu nad našimi hlavami.
Náš kapitán stále kontroloval digitální přístroj, který ukazoval údaje od GPS pozice po proudění větru, a pokoušel se najít výšku, ve které by nás vítr někam posunul. Ten den jsme ale měli smůlu. „Abychom s balonem téměř stáli na místě, to se nám stává tak jednou do roka,“ kroutil hlavou Smrčka. Tahle nepřízeň mi ale ani moc nevadila a vychutnával jsem si pohled na krajinu z výšky, která není moc obvyklá. Letadla se většinou pohybují daleko výše a hlavně mnohokrát rychleji. Naskytl se mi tak ničím nerušený pohled na oko v poli, které nevědomky vytvořil traktorista koly svého stroje, na hrad Karlštejn ponořený do ranní mlhy, srnky pasoucí se u lesa nebo černý střed starého komínu.
Hodina v oblacích utekla jako nic a balon začal pomalu klesat. Přistání (asi 200 metrů od místa startu) bylo jako do peřin, následovalo uklizení balonu a křest nových vzduchoplavců. Klečíce na jednom koleni nás tak postupně Honza pokřtil zemí (na hlavu nám nasypal trochu hlíny s trávou), vodou (tu nahradilo šampaňské), větrem (v podobě sfouknutí oné hlíny) a ohněm – to zapalovačem každému sežehl koneček vlasů. Tehdy jsem pochopil, proč mi na začátku křtu řekl: „S vámi bude problém!“ Nad mou holou hlavou chvíli dumal a pak mi připálil alespoň bradku.
Jako památku na den, kdy jsem se dostal do oblak a poté bezpečně zpět na zem, jsem dostal křestní list, na kterém stojí, že jsem vzduchoplavec Michal z Vlenců.
5 
