Mám za sebou už 134 stanic

Sdílej článek:

CHEB - Nenapadlo by mě, že první adrenalinovou situaci zažiji ještě před odjezdem z Prahy. Mohla za to moje přepečlivá příprava, do níž jsem zahrnul i kompletní vyprání šatníku. Kvůli domácím povinnostem jsem pak měl co dělat, abych stihl odjezd vlaku do Chebu.

Souprava dorazila do cílové stanice po čtyřech hodinách přesně podle jízdního řádu a já jsem si připsal prvních 285 úspěšně zdolaných kilometrů. Přestože se blížila osmá hodina večerní, měl jsem před sebou ten den ještě dvě cesty vlakem. Když jsem se před desátou hodinou večerní konečně dostal do dnešního cíle v Tachově, pořádně mi kručelo v žaludku. Jediným mým dosavadním jídlem byla pizza z chebského bufetu, kterou jsem stejně nedojedl, protože jsem stíhal další spoj.

Chvála sličné servírce

Kdo si myslí, že je Tachov zapadlé město na okraji Českého lesa, měl by si tam zkusit sehnat ubytování. Zájezd polských turistů kompletně vyprodal celou kapacitu několika ubytoven a jednoho místního hotelu. Nezbylo mi nic jiného než zapadnout do příjemného nonstopu u nádraží s ještě příjemnější obsluhou. Servírka Katka se nade mnou slitovala a nechala mne v podniku na několik hodin zamhouřit oči.

Ranní vlak mi odjížděl už v půl páté a mně se vůbec nechtělo vstávat. Při pomyšlení, že ten den na mě čeká osm přestupů a 109 stanic, nadával jsem si, co jsem si to vymyslel za podnik. Ve vyhřátém vlaku se mi ale spravila nálada. Projížděl jsem podivuhodně melancholickým krajem a k tomu popíjel teplou kávu (ještě jednou díky barmance do Tachova).

Ach ne! Výluka

V Bělé nad Radbuzou do vagonu vrazilo asi deset školáků. Dva z rošťáků jsem pověřil hlídáním svých věcí a šel se na chvíli projít. Děti kupodivu mou prosbu dodržely, a tak dostaly několik DVD, která pro podobné případy vezu s sebou.

V Domažlicích na mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě výluky, která mě vyhnala až do německého města Furth im Wald. Cestou mi společnost dělal průvodčí Slávek, který dříve šéfoval krámkům v místních zapadlých vesničkách. "Lidi jsou tady zvyklí šetřit. Ono jim za komunistů ani nic jiného nezbývalo. A vlastně ani teď. Tady nikdy nebyl život jednoduchý," rozumoval.

Další cesta mě vedla přes Klatovy a Strakonice do Volar. O tom, co mě na ní potkalo a jak jsem přečkal další noc, se dozvíte zase zítra.

Šest ráno a tma jako v pytli. Děti ale jedou do školy.

Radek Hromuško

Sdílej článek:

Doporučené články