Postižení: Na zámku nejsme pod zámkem

Sociální ústav ve Snědovicích nedaleko Litoměřic je skutečný unikát. Ve srovnání s podobnými zařízeními nejen v ČR, ale i v Evropě se může pochlubit velkou obytnou plochou, rozsáhlým kulturním i sociálním zázemím a moderním vybavením. Klienti mají k dispozici pět zrekonstruovaných objektů, pojmenovaných podle původního účelu - zámek, ubytovnu, stodolu, bývalý kravín a školu. K zámku navíc patří i rozsáhlá zahrada a celý areál je bezbariérový s nově upravenými cestami a zatravněnými plochami.

V ústavu je dnes 75 dospělých klientů, ubytováni jsou v jedno nebo dvoulůžkových pokojích. Najdete tam i manželské a partnerské páry. Nikdo jim nebrání, aby se k sobě nastěhovali a žili společně.

K výročí dostali šampáňo

Karla (38) a František (49) Chmelovi žijí na zámku ve dvoupokojovém bytě. Dostali výjimku, protože jsou manželé. Den před naší návštěvou oslavili 20. výročí. "Od vedení ústavu jsme dostali kytici a láhev šampáňa. František mi udělal velkou radost bílou orchidejí," svěřila se nám paní Karla.

Chmelovi se seznámili v ústavu, a jak nám František prozradil, Karlička se mu zalíbila, sotva ji uviděl. A tak jí začal nadbíhat a ona ho brzy pozvala na pokoj. "Byla to láska na první pohled," svěřuje se žena. Bez skrupulí se pak oba pochlubili, že si dobře pamatují i na svůj první polibek a na týdenní svatební cestu do Starých Splavů na Českolipsku.

Dnes hospodaří samostatně a rozhodují o všem společně. S pobytem v ústavu jsou prý velice spokojeni. "Vyhovuje nám volnost, jsme zodpovědní sami za sebe a nikdo nám nemluví do života," oceňuje František. "Je to, jako bychom žili někde ve městě. A co je hlavní - nemáme pocit, že jsme hlídaní a sledovaní na každém kroku, že v ústavu žijeme jen v zákazech a příkazech," pochvalovali si oba manželé.

Někdy si autobusem zajedou do osm kilometrů vzdáleného Štětí na nákupy, do kina či jen tak na procházku. Doma jim zpříjemňují život andulky Erik, Rozárka, Matýsek a přechodně také psík Endy, kterého hlídají sousedům na dovolené.

A jak vypadá jejich všední den? "František vstává v sedm hodin, já v osm. Pak jdeme na snídani a manžel zajede do obce pro ústavní poštu. Dopoledne koukáme na televizi nebo posloucháme muziku. Já někdy chodím cvičit do tělocvičny na zámku. Po obědě se jdeme projít, zajedeme do Štětí, nebo v zahradě klábosíme se sousedy," vylíčila nám Karla.

Dříve v ústavu s Františkem i pracovali - vyráběli zadní světla na jízdní kola a pak bedýnky na víno a visačky. Pracují i další klienti ústavu, třeba právě ve Štětí. Ale záleží jen na nich, zda si něco, třeba přes internet, vyjednají.

Jany si spolu rozumějí

Jana Michalovičová (46) a Jana Hytychová (44) spolu bydlí v dvoulůžkovém pokoji jen několik měsíců. Do ústavu přišly letos a sblížil je stejný věk a podobný osud: oběma jim nohy nahradil invalidní vozík. "Rozumíme si a jsme tady spokojené, zejména s přístupem personálu," řekly svorně obě Jany.

Společně nám vyprávěly, jak se člověku na vozíku změní život. "Musíte všechno úplně přehodnotit. Vzdálenosti se najednou scvrknou z metrů a kilometrů na centimetry. Předtím člověk pořád někam pospíchal a hnal se a pak má najednou tolik volného času, že by ho mohl rozdávat. Ten, kdo to neprožil, jen těžko pochopí, jaká je to změna," svěřily se a přiznaly, že taková situace dokonale prověří vztahy mezi lidmi.

"Člověk se dočká zklamání i příjemného překvapení. Lidé, od kterých očekáváte pomoc, tu pro vás najednou nejsou, a ti, do kterých byste to nikdy neřekli, jsou velmi obětaví," shodly se obě ženy. "Nejdůležitější ale je, aby vás podrželi vaši nejbližší, vaše rodina," dodaly.

Jana a Jana. Obě ženy spojilo stejné jméno, věk i osud.

Každý tráví volný čas po svém. Někdo jezdí na procházky, někdo klábosí v zahradě se sousedy.

Sci-fi ? Ne, realita!

Ředitel Rostislav Kolačev, který ústav řídí už 20 let, považuje za hlavní, aby na "zámku" našli lidé domov "se vším všady" a jejich pobyt nebyl svázán nesmyslnými předpisy, které by vyhovovaly personálu a chodu ústavu, ne však klientům.

Třeba dříve, když byly žně, nesměli prý vozíčkáři po celé týdny vyjet na silnici a byli zavřeni v ústavu. Teď si jezdí každý, kdy chce, kam chce, vozíčkáři se pohybují po celé obci a po silnici jezdí i do osm kilometrů vzdáleného Štětí.

"Na prvním místě je pro nás vždy tělesně postižený člověk a my jsme tu proto, abychom mu ve všem umožnili zrovnoprávnění se zdravými lidmi," zdůraznil Kolačev. "Proto necháváme klientům volnost, aby si o svém životě rozhodovali sami," vysvětlil nám ředitel. "My mnohdy ani nevíme, jsou-li doma, či nejsou, ale oni vědí, že když nás potřebují, tak si nás zavolají a my jsme jim kdykoli k dispozici," prohlásil Kolačev. Klienti si tak sami vyřizují i různé úřední a finanční záležitosti. "Mají prostě svůj život plně ve svých rukou a zodpovídají za sebe," dodal ředitel.

I jeho zástupkyně Hana Cutychová nám potvrdila, že se vedení ústavu snaží, aby klienti byli samostatní a plně využívali svých práv i povinností. "Tělesně postižení jsou dospělí a duševně jsou na tom přece úplně stejně jako zdraví lidé," dodala Cutychová. Bohužel, ne ve všech podobných ústavech se to daří. Jejich pracovníci mnohdy jednají téměř ve všem za své klienty. Ti pak nemají možnost žít podle svého a více se zapojit do světa zdravých. A o tom to přeci je...

JOSEF SMOLA

Postižení mají úplnou volnost. Nikdo je nezavírá a oni mohou jezdit, kam se jim zlíbí.

Zámek ve Snědovicích

Jednají s nimi jako s nesvéprávnými

O výjimečnosti snědovického ústavu vypovídají i následující příklady z praxe, která je běžná v jiných sociálních zařízeních:

.