Výročí: Mlátili nás jako koně!

Milice se v mlácení vyžívaly

Když 17. listopadu 1989 na pražské hrdlořezské základně Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti nafasoval Milan Zbořil (40) výstroj a výzbroj, neměl ani tušení, že ten den bude psát historii. „Dostal jsem klasicky helmu, dlouhý obušek, štít, slzotvorný sprej, balíček se zdravotním vybavením a před odjezdem jsme nafasovali i služební zbraně a příděl nábojů. K tomu od jednoho postaršího praporčíka dobrou radu: Nesahej na to, ať není malér,“ vzpomíná tehdejší rotný Zbořil.

Z večera 17. listopadu si vybavuje neustálé čekání. „Stáli jsme na Pankráci, na Příkopech, Karlově náměstí. O tom, co se děje ve městě, jsme moc nevěděli. Když jsme se dostali do Spálené ulice, bylo prakticky po všem. Viděl jsem utíkat pár lidí, ale nezasahovali jsme proti nim,“ líčí Zbořil.

Ne všichni jeho kolegové podle něj představovali mlátičky ve službách komunistického režimu. „I když jsem poznal pár takových...,“ konstatuje Zbořil. Nejhorší podle něj byli příslušníci Lidových milicí. „Když jsme s nimi přišli do kontaktu, chlubili se, kolikrát se dostali k ráně, koho předvedli a podobně. A kromě toho si v Kotvě či Bílé Labuti nezapomněli nakoupit,“ popisuje Zbořil tehdejší „výlety“ milicionářů do hlavního města. Pohotovost pak s kolegy držel až do 23. či 24. listopadu. „Nálada ale byla čím dál více pochmurná. Tehdy si podle mne nešlo ani představit, že by se režim mohl zachránit represí. To už mlčel i náš politruk,“ uzavírá muž, který po revoluci prošel sítem prověrek a zůstal dál ve službě.

(boh)

Řezali nás jako koně

Nikdy neměl komunisty rád, vychovali ho tak. Student medicíny Lukáš Veleba (43) tak nemohl 17. listopadu 1989 chybět v davu, který se na Albertově srotil u příležitosti výročí smrti Jana Opletala v roce 1939. „Cítili jsme, že účel manifestace je ale úplně jiný, proti režimu. Ve vzduchu bylo cítit napětí a očekávání,“ vzpomíná. Po oficiální části akce se lidem nechtělo domů. „Najednou někdo vykřikl, že se půjde na Hrad. Cestou jsme provolávali jména chartistů, hesla na Štěpána bez Štěpána, Jakeše do koše a další. Ten pocit svobody byl úžasný,“ vybavuje si.

U Národního divadla se z čela průvodu vydělilo několik osob, které začaly pochod usměrňovat doprava na Národní třídu. „Dnes je mi jasné, že to byli fízlové a my jim vpochodovali přímo do pasti. Tehdy v té euforii nám to ale nedošlo,“ říká. Vzápětí přišlo vystřízlivění. Ulice byla u Máje přehrazena zásahovou jednotkou v bílých helmách se štíty a obušky.

„Zprvu jsme si mysleli, že komando ustoupí zapáleným svíčkám a dívkám s květinami. Čas ale ubíhal a nás nahlodávala úzkost. Pak se kordon sevřel ještě pevněji, a kdo se jím chtěl prosmýknout pryč, byl obuškem nemilosrdně zahnán zpátky,“ popisuje Veleba.

Když na druhou stranu ulice najely obrněné transportéry, bylo jasné, že půjde do tuhého. Skandování hesel ustalo, narůstal zmatek a panika. „Proklouzl jsem do podloubí a myslel si, že jsem v bezpečí. Tam ale byla neuvěřitelná mačkanice, nešlo se ani nadechnout,“ říká. Vše ještě zhoršoval neustálý zoufalý křik a nářek. Po obou stranách podloubí stál kordon policajtů, někteří měli i rozzuřené vlčáky. „Uniformy si náhodně vytahovaly lidi a surově do nich tloukly. Na zemi bylo rozházené oblečení, tašky, boty. Někteří lidé se snažili utíkat, jiní klečeli na zemi a prosili. Všiml jsem si i krvavých cákanců na zdi. Najednou na mě ukázal nějaký vysoký esenbák. Vrhli se na mě čtyři příslušníci a odvlekli do průjezdu. Zmalovali mi záda a rozbili hlavu. Pak mě nechali na pokoji. V naprostém šoku jsem utíkal do Spálené ulice. Nikdo si mě už nevšímal,“ ukončil vyprávění Veleba.

(red)

Co se dělo roku 1989?

Co jsme zažili za posledních 20 let?