Ondřej Ruml: Korn nám pekl štrúdl

Jak bys srovnal slávu, kterou si zažíval po finále X Factoru, s dnešní popularitou?
Já si pamatuju, jak to bylo těsně po soutěži. Chodili jsme tehdy jíst do obchodního centra na Andělu, kousek od hotelu, kde jsme bydleli s ostatními soutěžícími. A tady jsme zažívali ty první chvíle slávy, kdy se za vámi lidé otáčejí a zdraví vás. Musím ale přiznat, že nikdy ta popularita nebyla taková, že by mi před barákem stály holky nebo mě někdo nenechal vyčurat a pronásledovali mě fotografové. Když pak nejste každý týden v televizi, tak to samozřejmě opadne. Jinak se ale moc nezměnilo, občas se někdo zeptá, jestli jsem ten zpěvák a tak. Nic bych ale na tom, jak to je, neměnil. Mám teď pohodu.

Veřejnost tě bere jako muzikálového zpěváka. Jezdíš ještě vůbec na nějaká samostatná vystoupení?
Ano, jezdím. Ale prostě práce je práce a člověk musí být z něčeho živej. Když mi nabídnou projekt, který se mi líbí, a k tomu pěkné peníze, tak do toho jdu. A přijde mi to lepší než sedět doma a nadávat, že umění není umění a komerce je komerce. Mně přijde, že v téhle zemi je komerce sprosté slovo a že se tím ohánějí hlavně takoví ti různí zneuznaní umělci. A také kritici, samozvaní řešitelé a odborníci, kteří budou pokaždé s chutí a dokola řešit, jestli Xindl X je komerce nebo jestli Dan Bárta je komerce nebo umění.

Máš vůbec čas na svoje soukromí?
Času mám docela hodně. Tahle práce jsou takové nárazovky. Dva měsíce zkoušíte muzikál, pak je premiéra a pak nemáte dva měsíce do čeho píchnout. Občas jedu večer někam hrát, ale přes den mám volno.

Jak se vlastně stavíš k bulváru?
Nedávno přišla paní, co vypadala tak, že by jí člověk dal korunu. A ptala se mě, co ta moje bývalá přítelkyně, že ona je teď milenka toho Etzlera. A prý, co na to říkám. Pověděl jsem jí, ať se nezlobí, že s ní o tom mluvit nebudu. A když jsem odcházel, tak slyším, jak říká: ‚Abyste se nedivil.‘ Takovým tím výhrůžným tónem. To mi docela vadí. Ale jinak to beru, jak to je, člověk se musí nějak živit.

Jak se cítíš, když se tě na takovéhle věci novináři ptají?
Chtěli po mně vyjádření, tak jsem říkal, že o tom nebudu mluvit, a dodal jsem: ‚Dejte jim pokoj.‘ A oni hned: ‚Jak dejte jim pokoj? Vždyť on podvedl svoji ženu!‘ Oni prostě žijí svědomím toho člověka. Já si ale myslím, že jsou věci, do kterých nikomu nic není.

Klikněte pro zvětšení!

Máš už dva roky přítelkyni. Přemýšleli jste, že byste váš vztah posunuli někam dál?
My ho už posunuli. Začali jsme spolu bydlet.

Pojďme ještě k práci. Podle čeho si vybíráš projekty, které chceš dělat?
Já se snažím dělat věci, které mě nějakým způsobem zajímají už od začátku. Nebudu lhát, že mě projekty typu Baron Prášil a Angelika přitahují. Já nějak dopředu vím, že to není nic pro mě. Pak jsou věci, co mě baví od začátku. To byla Johanka z Arku, to byl Kudykam, Merlin ve Švandově divadle. Quasimodo byl zase výjimka v tom, že se našel tvůrčí tým, co nikdy muzikál nedělal. U toho jsem si hned říkal, musím do toho jít, protože to bude něco jiného. A nespletl jsem se. Myslím, že se to povedlo. Člověk takhle taky pozná spoustu lidí. Poznal jsem na Quasimodovi třeba Jirku Korna a musím říct, že toho když člověk vidí, tak jen sedí a musí obdivovat to, jak ten člověk pracuje.

Klikněte pro zvětšení!

Nejsi z takových hvězd pořád ještě nervózní?
Já se s Jirkou Kornem potkal poprvé na Popelce, kde jsme pak museli namluvit i dialogy. Stáli jsme tam proti sobě ve studiu a já byl nervní jak pes, kazil jsem to, prostě mi to nešlo. To samé s Luckou Bílou, to se mi úplně podlomila kolena.

Jak se s tím vyrovnáváš?
Výhodou těchto lidí je, že v sobě mají neuvěřitelnou lidskost, takže tě podrží a uklidní. Vlastně se dá říct, že to umí zachránit. Třeba Jiří Korn nám teď před premiérou napsal všem vzkaz: ‚Je mi líto, že s vámi nemohu být, ale děkuji vám za to zkoušení. Tady je něco pro vás.‘ A normálně tam byl štrúdl, co pro nás všechny sám napekl. To jsou věci, na které člověk nemůže zapomenout.