Eva Pilarová: Školu nám obsadili sovětští vojáci

Vzpomínáte si na svůj 1. školní den? Šla jste tam vesele, či s pláčem?

Psal se rok 1945, bylo těsně po válce. Z toho dne si pouze pamatuju, že jsem to měla do školy strašně daleko. Byla totiž prozatímní, protože ta, kam jsem v Brně patřila, byla obsazena sovětskými vojáky, a my museli čekat, až bude škola vydesinfikována, odhmyzena a vymalována. Což trvalo asi dva měsíce.

Děti si první den do školy nosí sladkosti, přinesla jste svým spolužákům něco ve velkém kornoutu?

V pětačtyřicátém to takhle nefungovalo.

Klikněte pro zvětšení!

Co se vám v první třídě nejvíce líbilo, co jste měla ráda? Měla jste báječné učitele, kteří vás podporovali?

Už v první třídě jsme měli jakýsi zájmový kroužek a hráli jsme divadlo. Dostala jsem roli kočičky a maminka mě ušila krásný bílý kočičí kostým, pošitý stříbrnými flitry. Byl tak krásný, že ho ukradla sama paní ředitelka a rodičům oznámila, že jsem ho cestou domů ze školy ztratila. Pak se to samozřejmě vysvětlilo. A já se naučila brát dospělé s rezervou.

A později?

Po třech letech jsme se s rodiči odstěhovali do jiné části Brna, změnila jsem školu a brzy jsem si našla nové kamarády a oblíbila si většinu svých učitelů.

Bála jste se ve škole někoho?

Hrozně jsem se bála ruštinářky – tehdy to byl povinný jazyk. Byla to Ruska, nám připadala strašně zlá. Tak jsme se jí všichni báli, že jsme se ruštinu naučili. Po létech, kdy jsem si mohla v bývalém Sovětském svazu sama uvádět koncerty, jsem jí byla vděčná. A hodí se mi to dodnes, kdy jsem po dvaadvacetileté pauze začala do těch končin jezdit znovu.

Klikněte pro zvětšení!

Jak odstartoval školní docházku váš syn Milan? Chtělo se mu v roce 1968 do školy? Krátce po okupaci...

Milan se do školy moc těšil a těšil se také, že pozná nové kamarády. Byl velmi komunikativní. Děti ten nešťastný rok nevnímaly jako dospělí.

A byla jste první den ve škole i s vnoučaty? Bylo to dojemné?

Ne, nebyla jsem s nimi, doprovázeli je jejich rodiče.

A protože jste skvělá kuchařka, ještě dotaz spojený s jídlem. Máte dodnes se školou spojené nějaké jídlo? Báječnou rajskou ze školní kuchyně, svačiny od maminky…

Do školní jídelny jsem nikdy chodit nemusela a mockrát jsem za to rodičům děkovala. Vím totiž, jak naříkali spolužáci, kteří neměli to štěstí. Maminka mě dávala sebou svačiny, na kterých jsem si pochutnávala. Pokud to ovšem nebyl chleba se sádlem a husími játry, ten jsem zrovna nemusela. Tuto svačinu jsem měnila se spolužačkou Majkou Kunderovou za chleba s vlašským salátem. K nesmírně radosti nás obou.