Když vstoupil Martin poprvé do budovy Múzické školy v Ostravě-Marináských Horách, byly mu teprve tři roky. „Zpívání ho bavilo takřka od narození. Už když měl kolem dvou let, chtěl, abych mu zpívala. Zpívala jsem mu snad všechny písničky, co jsem uměla, ale on chtěl pořád další a další a já už jsem opravdu žádné další neznala, a to jich umím opravdu hodně. Tak jsem ho přihlásila ve třech letech do múzické školy. Byl ještě hodně malý, ale paní ředitelka byla moc hodná a přijala ho,“ řekla Deníku Martinova maminka Melanie Chodúrová.
Martin umí hrát na flétnu i na heligonku
Martina si vzal pod svá křídla učitel hudby Mikuláš Ďurko a začal s jeho talentem pracovat. „Začínali jsem hrou na flétničku a brzy jsem zjistil, že se na ni naučil hrát mnohem rychleji než ostatní děti, a tak jsme v zápětí přidali klarinet. I na ten se Martin naučil hrát velmi brzy a měl zájem o další nástroje, a tak přišla na řadu harmonika,“ popisuje Martinovy začátky Mikuláš Ďurko.
A pokračuje: „Dostal jsem od kamaráda heligonku a chtěl jsem se na ni naučit hrát. Bohužel jsem neměl moc času, a tak k tomu nikdy nedošlo. Jednou za mnou přišel Martin a zeptal se mě: ‚Mohu si tu heligonku půjčit, chtěl bych se na ni naučit hrát.‘ Řekl jsem mu, že je to něco úplně jiného než klasická harmonika, ale on na to, že to zvládne. Za tři měsíce za mnou přišel a uměl na ni zahrát tři písničky. Na heligonku už od té doby nehrál, chtěl si jen dokázat, že to zvládne.“
Martin Chodúr ohromil miliony lidí svým obrovským hudební talentem a skromností, se kterou prochází soutěží. Přestože hudba byla jeho největším koníčkem, neuvažoval Martin o tom, že by se jí začal věnovat profesionálně. „Martin ke mně nikdy nechodil s tím, že chce jít na konzervatoř nebo že se chce živit hudbou. Bral muziku jako koníček a až rok před nástupem na střední školu se rozhodl, že by mohl zkusit konzervatoř. Nebylo to tak, že by to byl jeho sen a kvůli tomu chodil na hodiny hudby. Bylo to přesně naopak – zjistil, že umí hrát a zpívat, a proto může jít na konzervatoř,“ vzpomíná Mikuláš Ďurko.
Na Martinově úspěchu mají velký podíl jeho rodiče
V šuplíku má ukryto něco, na co je náležitě hrdý: „Když od nás Martin odcházel na konzervatoř, složil skladbu, kterou mi věnoval. Ještě nebyla nikde hraná a nikdo ji neslyšel, mám ji doma dobře schovanou.“ Podle Ďurka nebyl Martin Chodúr nikdy typický kluk, který přijde ze školy, praští aktovkou a utíká na fotbal. „Byl vždycky jiný než ostatní. Byl velmi klidný a věnoval veškerý svůj volný čas svému koníčku, kterým je hudba,“ vzpomíná.
„Když jsem mu řekl, že má trénovat a hrát hodinu na klarinet, vůbec mu to nevadilo, stoupl si a s klidem to splnil. Martinův úspěch je z velké části dílem jeho rodičů. S Chodúrovými se vždy skvěle spolupracovalo. Byli velmi ochotní a svého syna ve všem podporovali. Hudba je koníček, který je velmi drahý. Pokud chce být člověk dobrý, musí k tomu mít i odpovídající vybavení a právě to je velmi drahé. Když šel Martin na konzervatoř, potřeboval kvalitní klarinet a rodiče mu na něj sehnali peníze, přestože to pro ně tehdy nebylo lehké,“ říká Ďurko.
Podle ředitelky múzické školy Miloslavy Soukupové nepatří Martin mezi ty, na kterých je talent vidět na první pohled. „Martin zpočátku působí jako obyčejný kluk, vůbec na něm nepoznáte, že je takový poklad. On má v sobě takový skrytý talent. Je to velmi klidný a vyrovnaný kluk, ale když vstoupí na jeviště, dokáže udělat skvělou show plnou energie. Jakmile vystoupení skončí, zase se zklidní a stáhne se do sebe. To je prostě Martin,“ usmívá se Soukupová.
Martin přemluvil postiženého chlapce, aby se zapojil do hry
Múzická škola v Ostravě-Mariánských Horách není jen obyčejná hudební škola, kde se učí talentované děti zpívat. Velkou část tamních žáků tvoří děti s handicapem. „Nezáleží nám pouze na tom, jestli dítě umí zpívat, hlavní je, že ho to baví a že zpívat chce. I člověk s postižením se přece chce učit zpívat, hrát a tančit. Práce s dětmi, které se narodily s nějakým handicapem, ovlivnila i Martina Chodúra. Martin s námi jezdil i na tábory, měl s těmito dětmi skvělý vztah. Nikdy nerozlišoval, jestli je někdo jiný. Všichni naši současní i bývalí žáci mu moc fandí a je pro ně vzor. Kolikrát mi říkají: ‚Jsme tak šťastní, že chodíme do múzické školy, kde začínal Martin Chodúr,“ doplňuje Soukupová.
Na to ihned reaguje Mikuláš Ďurko a vzpomíná na svůj zážitek: „Byli jsme na táboře a připravili jsme představení, kdy se děti převlékly za černochy a tančily černošské tance. Všichni kluci si sundali trička a měli na sobě černošské sukně. Jeden postižený klučina se do hry nechtěl zapojit, protože se styděl sundat si tričko. Všichni jsme ho přemlouvali, že nemá proč se stydět, ale on prostě nechtěl. Až s ním promluvil Martin, tak šel, svlékl si tričko a začal taky tancovat. Bylo to zvláštní,“ vzpomíná učitel, který trpí těžkou vadou zraku. „Velmi špatně vidím, ale Martin se ke mně na ulici vždy hlásí. Utíká za mnou přes ulici a křičí na mě, abych si ho všiml.“
Na otázku, jestli se za Martinem chystají do Bratislavy, odpovídá ředitelka múzické školy: „Určitě bychom za Marťou chtěli jet i s našimi žáky. Pokusíme se pro to udělat všechno, uvidíme, jestli se nám to podaří,“ uzavírá Miloslava Soukupová.
TEREZA KRUMPHOLZOVÁ
4 
