

Domácí dialýza. To je vymoženost, která mladé ženě dovolí žít jako jejím zdravým vrstevnicím. Ač nemá fungující ledviny, nemusí třikrát týdně dojíždět několik desítek kilometrů na hemodialýzu. Zato noc co noc uléhá k přístroji, který její tělo zbavuje škodlivých látek napouštěním speciální tekutiny kanylou do pobřišnice. Ta spolu s tekutinou působí jako filtr.
Do sedmnácti let znala Marcela Linhartová (38) jen běžné dětské nemoci. Kdyby nebylo častějších zánětů močových cest, řeklo by se: To děvče z Loštic je zdravé jako řepa. „V 17 letech jsem měla problémy s močením. Moje tělo pak všechno dohánělo nočním počuráváním,“ pustí se do vyprávění křehká plavovláska.
Tehdy se ocitá poprvé v nemocnici, kde lékaři konstatují závažné obtíže. „Připravovali mě na operaci močovodu. Zjistili, že se mi moč vrací zpět do ledvin. Našli také, že mám neurogenní močový měchýř. To znamená, že se nedokáže sám vyprázdnit. Až do konce života se musím místo malé potřeby sama cévkovat,“ vypráví mladá žena.
Pohledné dívce bylo osmnáct, když se z rodných Loštic vydala s partou na taneční zábavu do nedalekých Moravičan. Tam poznala svého budoucího manžela Zdeňka. „Máme pěkný vztah i přes všechny problémy. Smířili jsme se s faktem, že kvůli onemocnění mé ženy zřejmě nebudeme moci mít děti,“ vypráví Zdeněk.
Marcela tvrdí, že i velké zdravotní riziko by od mateřství odradilo jen málokterou ženu. Tím se prý ženy a muži liší. Když před 14 lety otěhotněla, nakonec prožívala štěstí i obavy. „Od druhého měsíce jsem musela do nemocnice a ležela tam až do porodu. Vzpomínám si na jednoho lékaře, který mi řekl: Paní, vy si nevážíte života! Nechtěl pochopit, že to dítě chci právě proto, že si života vážím,“ vypráví.
Tenkrát už několik let pracovala jako účetní v základní škole. V době těhotenství prodělala budoucí maminka další zákrok. „Při něm mi lékaři v olomoucké fakultní nemocnici ‚propojili‘ ledviny a močový měchýř. Těhotenství bylo rizikové a já neměla jistotu, že to dobře skončí.“
29. září 1998 je u Linhartů velkým datem. Narodil se dlouho očekávaný syn Lukáš a velké obavy, které ko-lem Marcely prožívala rodina, přátelé, ale i lékaři, vystřídala velká úleva a radost.
„Malý přišel na svět přirozenou cestou a byl v pořádku. I když mi lékaři říkali, že mi mohou vypovědět ledviny a skončím na dialýze, v tu chvíli jsem na takovou možnost vůbec nemyslela. Rozdíl stavu před porodem a po něm pro mě zase nebyl tak velký,“ vzpomíná Linhartová.
Stav Marcely se zhoršil před čtyřmi roky. „Bylo před Vánocemi a já se dozvěděla, že budu muset podstupovat dialýzu. V tu chvíli se mi zhroutil svět.“ Hned se rozhodovala pro nabízené možnosti dialyzační léčby.
„Netušila jsem, že existují metody dvě. Znala jsem jen hemodialýzu, při které pacienti třikrát týdně uléhají na nemocniční lůžko a několik hodin pozorují výkon čisticí jednotky.“ Tady pacientce vadila velká ztráta času, nemožnost jakékoli aktivity a strach z jehel. „Něstí jsem poznala i novou metodu. Vybrala jsem si možnost, při které nemusím nikam daleko jezdit a je stejně účinná. Domácí peritoneální dialýzu.“
V ložnici u Linhartů se tak před několika lety zabydlel přístroj, který v noci několik hodin jemně vrčí a pracuje. „Princip je poměrně jednoduchý. Katétrem se na pobřišnici vhání do břišní dutiny speciální roztok. Za noc to bývá pět sáčků po 2,5 litru. Speciální tekutina na sebe naváže odpadní látky z těla a odvede je stejnou cestou ven. Všechno se odehrává v mém těle a trvá to deset hodin.“
Manžela přístroj v noci neruší. „Spím poměrně tvrdě,“ říká. Ani paní Marcela si na nevyspání nestěžuje. Její úsměv dokonce budí dojem, jako by domácí dialýza byla procházkou růžovým sadem. „To ani náhodou. Při napouštění dialyzátu do těla jsem měla velké bolesti, každou výměnu jsem probrečela. To ale bylo při průběžné metodě, která se praktikuje přes den a několikrát. Ta noční je daleko šetrnější,“ vysvětluje své zkušenosti při ověřování obou možností.
Mašinka a krabice plné sáčků s roztoky jsou Marcelinými souputníky. Díky nim ale mohla prožít i několik letních dovolených u Jaderského moře. „Do zahraničí může jet člověk kamkoliv, jen místo pobytu musí nahlásit ošetřujícímu lékaři. Na místě pobytu je zajištěn servis, kdyby se s přístrojem nebo se mnou něco stalo,“ dodává.
Pro pacienty s kolapsem ledvin existuje jen jedna možnost, která by je zbavila povinnosti denně absolvovat dialýzu – transplantace. „Nejprve se musíte dostat na čekací listinu, na které já pořád nejsem. Protože mě vedle transplantace ledviny bude čekat i zásah do močových cest, nebudou mě operovat v Olomouci, ale na specializovaném pracovišti v Hradci Králové. Tam mé lékařské zprávy zatím studují, trvá to už asi dva roky,“ povzdychla si Marcela.
Víte, že…
V Česku žije přibližně 4000 lidí s transplantovanou ledvinou a dialýzou se léčí asi 6000 obyvatel.
Vladislava Tomanová

Copyright ASTROSAT, spol. s r.o., 2010, všechna práva vyhrazena. Zpravodajství ve formátu RSS.
Publikování nebo šíření obsahu Šípu Plus je bez písemného souhlasu ASTROSAT, spol. s r.o. zakázáno. Kontakt na redakci Všeobecná pravidla soutěží