Propadli drogám: ODRAZÍ SE ZE DNA?

Zvítězí DROGY, nebo LÁSKA? DAVID, 35 let, Praha

V šestnácti letech začal chodit do hospody a zachutnal mu alkohol. V osmnácti si k pití přibral pervitin. „Poprvé jsem si píchnul dávku perníku, kterou jsem dostal od kamaráda, u jeho přítelkyně doma v roce 1992, a byl to úžasný zážitek,“ vzpomíná na první zkušenost s drogou David. S kamarády pak pokračovali po různých bytech v divokých perníkových jízdách a užívali si obrovskou euforii. „Když si píchnete pervitin, trvá ta slast asi osm hodin. Až pak začínají nepříjemné pocity,“ řekl nám David.

Po maturitě na gymnáziu zkusil štěstí na právech a u přijímacích zkoušek ho od přijetí dělila jen dvě pořadí. Přesto se ani neodvolal. Místo toho ve dvaceti letech přitvrdil a vedle pervitinu začal koketovat i s heroinem. Když jeho rodiče zjistili, že je syn na drogách, vyhodili ho z domova. Na čas se sice mohl vrátit zpět, ale kvůli sporům David opět odešel a osm let s rodinou nepromluvil. „Naši se mezitím rozvedli, s maminkou mám dnes dobré vztahy, ale s otcem se nestýkám,“ uvádí muž.

Ve svých třiceti sice skoncoval s alkoholem, ale o to více propadl heroinu, který sháněli od dealerů v pražských ulicích. „Oproti dnešnímu heráku byl kvalitnější a dávka stála asi 1000 korun. Jeho cena se příliš nemění, ale kvalita šla dolů a dnes se dá u dealera sehnat i přes mobilní telefon,“ pokračuje David. Peníze na dávku prý vždycky nějak sehnal. Buď díky dobře placenému zaměstnání, nebo si půjčoval od příbuzných. „Ale byly i doby, kdy jsem měl pod vlivem pervitinu úlety a okrádal své blízké nebo kradl v obchodech, to při-znávám. U různých bank mám dluhy ve výši asi 350 000 korun a v roce 2001 jsem dokonce strávil tři měsíce ve vazebním vězení. Na ulici jsem však nikdy neskončil,“ podotkne mladý muž.Naposledy prý pracoval jako úředník, nějaký čas hrál na basu v kapele a psal texty písniček. „Drogy mi mnohdy přinesly i uměleckou inspiraci,“ přiznává David.

Po nástupu do Červeného Dvora hodně přemýšlel o tom, co bude dál, až léčebnu v květnu opustí. „Už tři roky mám o pět let mladší partnerku, úžasnou ženu, která nikdy nepila ani nebrala drogy. Ona je můj obrovský hnací motor dostat se ze závislosti, protože ji miluju a pochopil jsem, jak moc jí ubližuju,“ uvědomuje si muž. Přesto se netajil tím, že drogy zatím byly vždycky silnější. „Je to ne-moc, která se musí léčit,“ má jasno David.

Na otázku, co mu drogy vzaly a daly, po chvilce zamyšlení odpověděl: „Nikdy mi nevzaly vše naráz, ale braly mi mé hodnoty postupně, takže pro přežití vždycky něco zbylo. A co mi daly? Byl jsem na nich od sedmnácti a ničeho z toho nelituju. Prožíval jsem královskou zábavu, euforii, svobodu. Přemýšlím často o tom, že bych o svém životě napsal knihu, ale zatím jsem nenašel pokoru a trpělivost, které jsou k tomu potřeba.“

Opustila své DĚTI! LINDA, 26 let, severní Čechy

Její rodiče se rozvedli, když byla ještě malé dítě. Se svou sestrou zůstala u maminky, vyrůstala na malém městě v severních Čechách a na víkendy jezdila k babičce do Prahy, kde se o pár let později zamilovala do kluka, který bral pervitin. Když prý poznala, jakou mají drogy omamnou moc, „šíleně“ po nich zatoužila i ona.

„První dávku jsem si píchla ve čtrnácti letech v jednom pražském lesíku. Šli jsme tam s partičkou šesti lidí. Znala jsem je a věděla, že všichni berou. Chtěla jsem to zkusit taky,“ přiznává Linda. „Můj kluk, který byl o čtyři roky starší, mi drogy nejdříve zakazoval, ale nakonec mi pervitin sám dal. Byla jsem neuvěřitelně uťápnutá holka bez sebevědomí, ale po první dávce jsem cítila úžasné opojení a neuvěřitelnou sílu do života,“ vzpomíná dívka. Od toho okamžiku brala s přítelem pervitin při každé víkendové návštěvě Prahy. Přestala až o tři roky později, kdy se její chlapec zabil na motorce. Tehdy se zařekla, že se drog už nikdy nedotkne.

Smutek ze smrti první lásky zahojil čas a Linda se zamilovala do jiného muže. Řekla mu o své drogové minulosti, vzali se, narodila se jim hol-čička a chlapeček a společně žili v domě u Lindiny matky. Uteklo osm bezdrogových let. „Pak jsem jednoho dne potkala svého spolužáka z učňáku, kterého jsem kdysi bezmezně milovala, a láska opět vzplála. Přiznala jsem vše svému manželovi a výsledkem bylo, že se ode mě a od dětí odstěhoval,“ vypráví dál Linda. Po odchodu manžela se přes den starala o děti a v noci utíkala za svým milencem z učňáku nebo on za ní. Po půl roce zjistila, že její láska bere drogy. „Snažila jsem se s ním rozejít, ale nešlo to. I přesto, že mě občas bil,“ krčí rameny mladá žena. Netrvalo dlouho a Linda po letech znovu propadla drogám. „Píchala jsem si pervitin stejně vášnivě jako dřív,“ netají se pacient-ka.

Zoufalá matka nemohla dál přihlížet, jak si její dcera ničí život a zanedbává své děti, rázně vyhodila dceřina milence z domu a vnoučata od-vezla k jejich tátovi, kde dodnes žijí.

Linda po čase odešla z domova a snažila se ještě najít útočiště v rodině svého táty. Ten se ji sice snažil ze všech sil podpořit, ale ani to nepo-mohlo. Nakonec dívka skončila na ulici a sáhla si až na samotné dno. „Většinou jsem přebývala u muže, který drogy vařil, takže jsem k nim měla snadný přístup. Když jsem si je pak musela začít kupovat, rozprodávala jsem svoje věci. Když jsem měla hlad, kradla jsem jídlo. Když jsem se potřebovala umýt nebo někde přespat, pomohl mi občas některý z kamarádů. Když to nešlo u nich, spala jsem v panelácích pod schody u výtahu. Byla to katastrofa,“ říká otevřeně Linda. Když už nevěděla kudy kam, šla za svou lékařkou, která jí vyří-dila nástup do léčebny v Červeném Dvoře. „Tady jsem už dva měsíce, ale za mou láskou z učňáku mě to pořád táhne. Mám z toho strach, protože bere drogy,“ pokývala hlavou mladá žena, která si zcela zbytečně zamotala život. „Až se dostanu v dubnu ven, chci děti do své péče, chci si najít práci, bydlení a začít nový život. Kdysi jsem pracovala brigádně jako ošetřovatelka v nemocnici. Jsem odhodlaná vydržet, ale v hloubi cítím, že si ještě zcela nevěřím,“ svěřuje se Linda se svými plány. Na otázku, zda by něco ve své drogové minulosti změnila, odpověděla: „Naprosto ničeho nelituji.“

ŠÉF LÉČEBNY: NIKDO NENÍ ZTRACEN!

Ředitel Psychiatrické léčebny Červený Dvůr u obce Chvalšiny na Českokrumlovsku Jiří Dvořáček (40) ví, že není radno niko-ho s opovržením zatratit a odsoudit, protože na dno může po několika nečekaných životních kopancích spadnout kdokoli z nás. „Každý by měl dostat šanci se odrazit. Nikdo není ztracen, ani ten člověk, který do léčebny přichází jako naprosto odepsaný a ztracený případ, nad kterým každý mávnul rukou,“ řekl nám Dvořáček.
Sám má proto velkou radost z každého pacienta, který se v jeho léčebně uzdraví. „Život dokazuje, že i tito lidé se mohou ze své závislosti dostat,“ podotkl šéf Červeňáku, jak se léčebně slangově říká. (sla)

Fakta o ČERVENÉM DVOŘE