Digi z Ulice: Moje práce je mateřská dovolená

Není to zámek ani hrad, ale velký dům s velkým pozemkem, velký kus od Prahy. A u toho domu je velký zvěřinec: fenky českého strakáče Amina a Fany, boží oslice Božena a veselý kozlík Oldřich. A přesně jako v dávné české legendě se Oldřich s Boženou mají rádi. Celé dny si spolu hrají, honí se, navzájem se podrbou a dokonce se spravedlivě dělí o potravu. Kdybych to neviděla, nevěřila bych.

Nezakládáte náhodou biofarmu?

Ne, máme zvířata jen pro radost, nehodlám si dopřávat zkrášlující koupel v oslím mléce jako Kleopatra. Možná by děti mohly na oslici aspoň jezdit, takový dopravní prostředek by jim vrstevníci, vozící se jen v autech, určitě velmi záviděli! Božena je na to ale zatím malá, počkám, až jí i dětem budou tak tři roky, aby se udržely a ona aby udržela je.

Doplníte mezitím zvěřinec o kočky, kanárky, želvy nebo rybičky?

Ne, myslím, že to takhle zatím bohatě stačí, už teď je to lehký nadstandard.

Počet dětí vám taky stačí?

Tam jsem stop stav nevyhlásila. Třeba budu mít později miminko, které si užiju a vychutnám, poněvadž z dvojčat jsem stále v mírném šoku. Co kdyby to ale byly zase dva kousky najednou? No, to si neumím představit… Teď to ovšem nechám na přírodě, už bychom znova nevyužili možnosti umělého oplodnění.

Jsou dvojice, které o tomhle způsobu, jakým si splnily přání mít dítě, nemluví, jako by jim to bylo trapné…

Vůbec nechápu, proč se z toho dělají nějaké tajnosti, chtěla bych dodat odvahu všem, kteří se trápí, že nejsou schopní počít miminko, aby se nestyděli využít vymožeností moderní medicíny. Neberu argument, že to je proti přírodě, když sama vidím, že u nás pak příroda chtěla, abych měla dvě krásné, zdravé děti.

Žena si to umí obvykle vyložit racionálně, pro muže je to horší, cítí se trochu jako „nechlap“.

To tak není, například u nás nezjistili jedinou objektivní příčinu, proč nemůžeme mít přirozenou cestou dítě, ani Milan, ani já nejsme na vině. Asi nám bylo osudem dáno, že si máme déle počkat na děti, abychom si jich tím víc vážili. Tatínek byl samozřejmě u porodu a celé to bylo takové krásné…

Jak dalece se blíží váš drahý označení „ideální muž“?

Žádný není ideální, to by nebyl ani chlap, občas na něj nadávám jako každá ženská na toho svého, ale neměnila bych. A kdybych o něj, nedej bože, přišla, to by bylo jako amputace. On je už takovou součástí mě samé, že si život bez něj neumím představit. A to nejsme manželé a ani nebudeme. Pořád, i po těch osmi letech, co se známe, mě znova a znova mile překvapuje a ženské mi ho závidí. Je rodinný typ, přitom žádná bábovka, je s ním sranda, ale umí i bouchnout pěstí do stolu.

Pomáhá vám i s dětmi?

Má pro mě obrovské pochopení, když je třeba, umí mě doma ve všem, samozřejmě včetně péče o děti, dokonale zastoupit. Dopřává mi jeden svobodný den v týdnu v Praze, chápe, že máma od dětí potřebuje občas relaxovat a dobít baterky, aby se z těch svých miláčků nezbláznila. Nemusím ho ani dálkově navigovat telefonem, jak se co vaří, v tom je úplný mistr! Když čekáme návštěvu a chceme se pochlubit zvláště vydařeným jídlem, kraluje v kuchyni Milan, zvládne nadívaná masa, ptáčky, všechno. Hrozně rád jí a obdivuje Magdalenu Dobromilu Rettigovou. Ostatně, po ní je taky pojmenovaná naše Magdalenka…

A po kom má jméno Pepík?

Můj táta je Josef, děda i praděd byli Josefové, babička je Josefina. Tak bylo jasné, že se nemůže jmenovat jinak. Zatím mu říkáme Pipi.

Jak byste popsala péči o dvojčata?

Neustále se mi zdá, že mám málo končetin a děti jsou nadané na katastrofy. Zažívám infarktové situace, když naráz objevím, že chlapeček si sám vylezl na stůl a zálibně hledí dolů a holčičce tak tak stihnu vyndat půl tuby indulony z pusy, když už ji málem polyká. A myslím, že nahoře to někdo řídí a pomáhá mi…

Moje práce je mateřská dovolená, jak to nějaký blouznivec odvážně nazval. Obdivuji matky, co dokázaly vypiplat děti do samostatného věku a všichni zúčastnění to přežili, je to víc než udělat kdovíjakou kariéru, podle mě je mateřství nejnáročnější profese. Ta nedoceněná práce je jakýmsi omylem považovaná za samozřejmost, nějak extra se o ní nemluví, a přitom celý náš život závisí na tom, jaký základ jsme dostali v dětství.

Jak funguje váš projekt Korálky dětem, kdy kluci a holky z dětských domovů vyrábějí šperky z materiálu z Jablonecké bižuterie a na internetu to pak prodávají?

Výborně! Jednáme i o tom, že bychom projekt rozšířili celosvětově. Funguji jako patronka, principálem sdružení Múzy dětem, které „Korálky“ zastřešuje, je Karel Navrátil. Až moje děti povyrostou a nebudou si myslet, že korálky jsou bonbony, které se strkají do uší, nosu a pusy, budou mi pomáhat a do dětských domovů můžou jezdit se mnou.

Neříkejte, že se vám někdy po herectví nestýská, vrátíte se jako Digi do seriálu Ulice?

Asi se tam nevrátím, doba odluky je už moc dlouhá. Taky bychom se museli dohodnout s Ondrou Brzobohatým, který mi hrál partnera. Ale nechávám to otevřené, protože – nikdy neříkej nikdy. S divadlem je to ještě složitější, zkoušky jsou časově hodně náročné. Děti se mění každým dnem a bylo by mi líto, kdyby řekly první větu a já byla v té chvíli daleko od nich. A budoucnost? Pokud o mě nikdo jako o herečku neprojeví zájem, což by mě mrzelo, protože mě ta práce baví, vrhnu se na něco jiného.

Mirjana Červenková