Jsou lidé, kteří se postiženého dítěte krátce po porodu zbaví a dají ho do ústavu, aby se o něj nemuseli starat. Možná nejsou připraveni obětovat mu celý svůj život, možná mají strach čelit realitě nebo prostě jen odmítají přijmout své dítě takové, jaké je. To ale nebyl případ Petry s Jiřím.
„Nikdy nás ani na okamžik nenapadlo dát Lukáše pryč,“ říká chlapcův táta a maminka se přidává: „Už v porodnici nám řekli, že náš syn nebude zcela v pořádku. Ale každé, i postižené dítě je úžasné a role rodičů spočívá v tom, aby mu pomáhali. Náš Lukášek má sice pohybové problémy, ale je to chytrý kluk a věříme, že bude po základní škole studovat dál.“
Lítost nesnášíme
Z dalšího vyprávění manželů Hnátových je zřejmé, že se chlapci od malička věnují, jak mohou. A není třeba zdůrazňovat, že to znamená mnohem víc, než kdyby byl zdravý.
„Kdo to neprožije, tak si nedovede představit, kolik postižené dítě vyžaduje péče. Při hygieně, oblékání, cestování, stravování, ve škole i při sportovních aktivitách a na kroužcích, při pobytu doma při učení i při hrách. Lukáš musí být neustále pod dohledem,“ vypočítává Petra, která zanechala své profese učitelky a nyní je s dětmi doma.
Ale s Jiřím, který pracuje jako tiskař, si nestěžují. „Máme jen jeden život, a ať se v něm stane cokoli, musíme se k tomu postavit čelem,“ říkají svorně.
Co je samozřejmé pro ně, však neplatí u druhých. „Nedá se říct, že by se k Lukáškovi nebo k nám lidi špatně chovali, naopak. Jenom se někdy stává, že nás litují, a to je hrozné, to opravdu nesnášíme. A také závist. Když jsme si koupili auto, na které nám sociálka větším dílem přispěla, doneslo se k nám, že nám ho někteří záviděli. Nakonec ale i ti největší závistivci pochopili, že rodina s vážně postiženým dítětem auto nezbytně potřebuje,“ konstatuje Petra Hnátová, která Lukáše denně vozí z domova do školy i zpět, na různé sportovní aktivity i zájmové kroužky, nákupy či k lékaři.
„A nemyslete si – o co si rodiče invalidního dítěte na úřadech nepožádají, to nemají,“ uvádí žena na pravou míru mylné představy, že sociální pomoc padá sama z nebe. „Všem rodičům s podobným osudem radíme, aby se zajímali o vše, na co mají nárok. A nenechali se na úřadech odbýt. My s tím už problémy nemáme a místní úřady zatím všechny naše požadavky splnily, ale chtělo to značnou dávku trpělivosti a důslednosti,“ vzkazují Hnátovi.
Ne všude jsou ale k rodině vstřícní. Když byl Lukášek malý a maminka žádala o jeho přijetí do čáslavské školky, dověděla se, že to nepůjde. Výmluvným argumentem bylo, že chlapec není z Čáslavi. „Jedna učitelka mi pak ale bez skrupulí řekla: Kdo by to s ním dělal, když je postižený, dejte si ho do zvláštní školky. Bylo mi, jako by mě opařili,“ přiznává Hnátová.
Bezbariérová škola ho odmítla
Když měl jít vozíčkář Lukášek do první třídy, slíbili rodičům u zápisu v nové, moderně vybavené bezbariérové základní škole v nedaleké Čáslavi, že ho tam přijmou. „Pak mi ale opět řekli že ne a opět s odůvodněním, že tam nespadá bydlištěm. Byla to jen výmluva! Byla jsem zoufalá, moc to bolelo, složila jsem se a rozplakala se jako malá holka. Tehdy jsem vůbec nevěděla co dál,“ vzpomíná maminka.
Urychleně musela hledat jinde. Když se vzpamatovala, rozjela se do základní školy v Kutné Hoře, ve které bylo plno schodů a žádné bezbariérové přístupy. „Ředitel řekl, že mého syna bere. Spadl mi kámen ze srdce, ale bylo mi líto učitelek, které ho musely nosit ve vozíku po schodech. A byly tam i další děti na vozíčku,“ pokračuje s obdivem v hlase Petra.
Tehdy se rozhodla k neuvěřitelnému činu – zkusí všechny bariéry ve škole odstranit. Jednou z možností, jak to dokázat, bylo založit sdružení Cesta životem bez bariér a snažit se získat jeho prostřednictvím od sponzorů peníze. „Spolu s městem Kutná Hora jsem nakonec sehnala 2,5 milionu korun a ve škole se díky tomu postavily čtyři vysokozdvižné plošiny, tři bezbariérové toalety a tři nájezdové rampy do budovy. Škola se tak změnila v bezbariérovou,“ řekla nám Hnátová.
Tím ale její snažení neskončilo. Žena se rozhodla, že bude pomáhat tělesně postiženým dál a coby předsedkyně sdružení dnes vyvíjí další nespočetné aktivity. Požádala například o grant na plavání dětí v místním bazénu. Povedlo se a čtyři vozíčkáři si mohli jít každý týden zaplavat. Dnes mají v bazénu dvakrát týdně pronajaté dvě dráhy a plavat chodí 15 tělesně i mentálně postižených dětí a jeden dospělý.
Lukáš se dobře učí
V poledne jedeme s maminkou pro chlapce do Kutné Hory, kam chodí Lukáš do 5. třídy. Po celou dobu vyučování mu pomáhá asistentka Soňa Bělovská (53), která sedí vedle něj v lavici a individuálně se mu věnuje. „Jsem ráda, že se Lukáš velmi snaží a že není ve škole zakřiknutý. Má zdravé sebevědomí,“ pochválila svého žáčka. Třídní učitelka Hana Janovská (49) dodala, že je Lukáš chytrý a dobře se učí. „Mají ho rádi i spolužáci a zejména děvčata se mu snaží pomáhat,“ přidala se maminka.
Na parkovacích místech před základní školou v Kutné Hoře, vyhrazené pro držitele průkazky ZTP, ale často parkují auta, která invalidu nepřepravují. Bezohlední řidiči se pak vymlouvají na to, že si značení na zasněžené silnici nevšimli. „Přitom tam jsou svislé dopravní značky,“ krčí rameny Petra.
Proč ho neodstavíte?
Po obědě vyzvedneme s maminkou Lukáše ze školy a vezeme ho na návštěvu do Čáslavi k jeho staršímu kamarádovi z plavání Vojtovi (20). Vojtova maminka Lenka Vavřinová (39) nám řekla, že její syn prodělal mozkovou obrnu a je postižený tělesně i mentálně. Na Lukáše a na plavání se prý vždy moc těší. Také paní Lenka nám vyprávěla o svých zkušenostech s lidmi:
„Jednou jsem byla na brigádě a tam jsem se od lidí dověděla, že Vojta je přece už dost velký na to, abych ho neměla doma a nemusela o něj pečovat. Proč prý ho už někam neodstavíte? ptali se. Nebylo mi to příjemné, ale byla to ojedinělá sprosťárna, se kterou jsem se setkala.“ Vojtově mamince ale hlavně vadí bariéry a špatné přístupy do některých obchodů či institucí ve městě, kam se kvůli tomu se synem na vozíku vůbec nedostane.
Odpoledne po plavání měl Lukáš v den naší návštěvy také hudební kroužek na základní umělecké škole v Čáslavi, kde ho hře na klavír učí Filip Jerie (45). „Jsem na Lukáše při výuce přísný, ale přitom jsme kamarádi. Chlapec je úžasně hudebně vnímavý,“ dověděli jsme se. Lukáš také jezdí na koni, sáňkuje na bobech a u domu jezdí i v malém elektrickém autě. A jak u rodiny Hnátových probíhají vánoční svátky?
„U nás v rodině je tradicí, že jdu s dětmi na Štědrý den krmit zvířátka do lesa a Ježíšek mezitím spolu s dárky donese domů i ozdobený stromeček, takže ho Lukáš s Natálkou poprvé spatří v plné parádě až večer,“ vysvětlila nám paní Hnátová.
Když jsme se šli na závěr dne projít po obci, chlapec nám s radostí ukazoval vánočně ozdobený smrk na návsi. „Miluju Vánoce, protože moc rád rozbaluju dárky,“ prozradil nám.
Cesta životem bez bariér
Josef Smola
5 
