Málokdo možná ví, že jste sestřenicí Vlastimila Brodského. Jak na něj vzpomínáte a jak vás před lety zasáhla tragická událost, kdy si sám vzal život?
Jejda, tak začínáme zrovna tragédií? Bróďa byl moc milý člověk, nesmírně vzdělaný a kultivovaný, no prostě z té generace noblesních herců, která nás už opustila. Jeho odchod byla rána z čistého nebe, ale svým způsobem ho chápu. Začínám se klonit k názoru, že člověk by v určité situaci měl mít nárok rozhodnout, dokud to jde, o svém odchodu z tohoto světa. A nemáte něco veselejšího?
Nemohu se nezeptat na to, jak to děláte, že vypadáte tak skvěle? Je to genetické, nebo je to jídlo, cvičení, plastika či tajný lektvar, který si mícháte?
A víte, že na zahrádce tady v Praze mi roste babské ucho, tedy šalvěj přeslenitá? To byla přímo povinnost si ji dát do truhlíku. Čaj jsem si dělala, ale moc mi nechutná. Moje relativní zachovalost, zvláště „naživo“, občas někoho překvapí, ale nejsem si jistá, jestli se to neříká všem umělkyním, které vypadají celkem pěkně. Dělám, co můžu, snažím se cvičit, dávám si pozor na skladbu jídla, ale vždyť to všichni známe, jen je to otrava, všechna ta pravidla dodržovat. Co tedy musím, je dopřát si osmihodinový spánek. Když se nevyspím, tak na beton budu vypadat přesně na svůj věk. Jo, a na plastice jsem nikdy nebyla, protože se bojím, že by se to nemuselo podařit. Navíc to moje stárnutí nechci matce přírodě kazit, když už si se mnou dala tu práci a nadělila mi nějaké ty půvaby. Když bude chtít, tak si je zase vezme zpět, což by mě sice naštvalo, ale já to ustojím. Do Miss se už stejně hlásit nemůžu.
Právě přišel do kin druhý díl Dívky na koštěti – Saxána, který se připravoval několik let. Neměla jste někdy za tu dobu pocit, že už se jeho premiéra nikdy neuskuteční, a jak se vám líbí?
Už jsem po pravdě nevěřila, že na Saxánu ještě dojde, o to to bylo příjemnější překvapení. Film ale nechci hodnotit, nejsem filmový kritik. Já jsem jen průměrná herečka s průměrnou myšlenkovou kapacitou, a jako taková vám jen řeknu, že se to dětem bude určitě moc líbit. Dospělí, kteří měli rádi Dívku na koštěti, budou mít možná nějaké výhrady, protože u nich už pracuje určitá nostalgie a velké očekávání, které ve skutečnosti nejde po 40 letech naplnit.
Když jste zjistila, že ve filmu (stejně jako ostatní herci) nemáte příliš velkou roli, prý jste to řešila s režisérem. Byla byste tedy ráda, kdyby přišla nabídka do filmu, kde byste měla roli hlavní?
Řešila s režisérem, to zní, jako bych si ho pozvala na kobereček a stěžovala si. To určitě ne, to bych si nedovolila. Navíc jsem o tom nemluvila s Václavem Vorlíčkem, ale s producentem. Ten mi navíc objasnil, že všichni herci mají poměrně málo filmovacích dnů, protože hodně odehrají animovaní, počítačoví herci.
Pamatujete si ještě, co jste musela předvést na konkursu první Saxány?
A to si vůbec nepamatuji, protože už je to fakt hodně dávno. Jako správná, po slávě toužící začínající herečka bych si měla první konkurz pamatovat. Já ale chtěla být zpěvačkou a film byl pro mě jen jakýsi odskok k dalšímu zajímavému oboru. Vlastně mě tehdy ta sláva po uvedení Dívky na koštěti hodně překvapila. Stejně mě to ale nesvedlo z cesty za vlastní kapelou, písničkami a publikem, které se na naši muziku těšilo.
Setkala jste se při natáčení i s Helenou Růžičkovou? Mnoho lidí říká, že to nebyla zrovna „hodná teta.“
A kdo je hodná teta? Neznám nikoho, kdo má jen kladné vlastnosti. Helena sršela energií, byla srdečná, nebo tak alespoň vždycky působila. No to víte, jako správná „herenda“ si občas s odchodem člověka, který měl pocit, že ho miluje až za hrob, neodpustila i nějakou tu postranní, špičatou poznámečku. Byla v tom ale jakási hravost spíš než zloba. Být pořád hodnou tetou je pěkná dřina. Mě měla myslím ráda už ze sentimentu, že jsme spolu pracovaly na Dívce na koštěti, kdy jsem ještě byla naprosté herecké ucho. Taky mně předpověděla, že mě budou zlobit kyčle, tak čekám, kdy to přijde. Myslím, že měla čarodějné nadání.
Po úspěchu filmu jste určitě měla jako herečka dobře nastartováno. Proč jste se herectví nevěnovala naplno?
Jak už jsem říkala, nechodila jsem na konkursy, a ani mě později na ně už nezvali. Tenkrát ale byly profese ohraničenější, dnes se všichni cítí být povoláni dělat všechno. Většina nových krásek jsou modelky, herečky, moderátorky a třeba i podnikatelky. Mně ta zpěvačka stačila, alespoň jsem to mohla dělat pořádně. Teď mě ale dost baví dělat rozhovory, jsem celkem zručný mluvič a dotazovatel. Mám teď takový pořad na televizi Harmonie, a zdá se, že se moji hosté dobře baví.
Nelákalo vás někdy se přece jen k hraní vrátit?
V loňském roce jsem si to chtěla zase zkusit a hrála jsem v muzikálu! Ať žije rokenrol. Bylo to pro mě zajímavé, taky je milé, že máte vlastně od divadla zajištěnou průběžnou publicitu, jste prostě občas vidět. Teď ale už o něčem takovém moc neuvažuji, protože muzikály mají dost kolísavou úroveň a nastupuje do nich i dost sice nadaných, ale amatérů. Divadlo přece jen potřebuje určitou hereckou zkušenost, jinak je z toho tak trochu sice atraktivní, ale přece jen šmíra.
Máte skvělého partnera, se kterým žijete i vystupujete. Nemíváte občas takzvanou ponorkovou nemoc?
Já vím o ponorkách hodně, jezdila jsem spoustu let po zájezdech se svojí skupinou Kardinálové. Bylo tak dvacet vystoupení měsíčně, no hrůza. Ve stále stejné sestavě si pak vidíte maximálně na špičku vlastního nosu, a někdy ani to ne. Moje manželství je fajn, protože jsem si ho vědomě uzpůsobila tak, že jsme oba na dlouhém laně a máme každý hodně svého prostoru pro separátní zájmy. Jiří je hodně na chalupě a já zatím v Praze něco nafotím, společensky se někdy vyskytnu, zajdu na nákup a do hospody s kamarádkami, a oba jsme absolutně šťastní. Tedy ne pořád, to by zase nebylo normální, že ano.
Když už se někdy pohádáte, jaký míváte recept na usmíření?
My se nehádáme, jen někdy se sebou nesouhlasíme, a já už odhadnu, kdy to začíná být nebezpečné. Nikdy nenechám hádku kulminovat. Raději se nenápadně ztratím z dohledu. Někdy raději ustoupím, i když mám pravdu. Vím, že chlapi nesnášejí jakoukoli, byť oprávněnou kritiku. Vždyť se podívejte do parlamentu, na to se nedá někdy koukat.
Vaše dcera Bára z vás udělala babičku. Jak si tuto roli užíváte?
Už zase to slovo! Jaképak užívání, vnouče není dovolená u moře. Je to o zodpovědnosti, péči a lásce, kterou děti potřebují. Pro dámu mého věku je to i docela energeticky náročné. Každá babička vám poví, že když odejdou vnoučata, kouká, jak by se natáhla na kanape. U mě to nebude jinak, ovšem odměna je veliká. Už se těším, až bude malá Coco trochu mluvit a řekne: Babičko, já tě mám tak ráda! (Doufám, že to s ní moje dcera natrénuje.) Budu si ale muset ještě trochu počkat. Zatím moc nehlídám, holčička je fixovaná na maminku a se mnou se jen ráda vidí. Můj čas ale přijde a já se na to těším.
Bára se také věnuje zpěvu. Zpívaly jste někdy také spolu nebo nechystáte takovou zajímavou spolupráci ve stylu duo matka a dcera (a zanedlouho možná i vnučka)?
Ano, to se nabízí a já i Bára o tom hodně přemýšlíme. Už jsme spolu dvě písničky nazpívaly, když byla menší. Pořád to plánujeme.
4 
