Pašovala ho do nemocnice
Prvního ježka zachránila paní Zdena před jednačtyřiceti lety. Tehdy jí bylo třiačtyřicet, venku byla tuhá zima a ona ležela jako pacientka v motolské nemocnici. Nebohé zvířátko zahlédla na sněhu z okna svého pokoje, kde ležela sdalší pacientkou, a protože její spolubydlící právě odcházela domů, propašovala ježka dovnitř.
„Protože jsem tenkrát věděla o ježcích jen to, že jsou to zimní spáči, uložila jsem ho do hromádky prádla v nočním stolku a tam jsem ho také krmila masem, knedlíkem a čajem.
V noci škrábal ve stolku, dělal tam loužičky i bobky,“ přiznala spotutelným úsměvem Dvorská. „Bohužel ale škrábal i ráno při vizitě, a tak se málem před doktory a sestrami prozradil. Zachránilo ho, že jsem pořád kašlala,“ smála se paní Zdena.
Pak ji propustili z nemocnice a zachráněný ježek s ní doma žil déle než 400 dnů! „Tenkrát jsem ještě bydlela v malém pražském bytě na Petřinách, ze kterého se postupně stal ježčí útulek. Po čase jsme si smanželem postavili na venkově domek a ten už se stal rozlehlým domovem pro ježky,“ vzpomíná ježčí máma. Dnes jich má doma 54, šestadvacet z nich žije ve velké místnosti pod střechou v seně v zimovišti, zbytek vkrabicích v přijímací místnosti a ve výkrmně v přízemí. „Venku pro ně ještě máme ohradu,“ provedla nás Dvorská.
Lidé jí nalezené ježky přivážejí většinou na podzim, tato zvířata pak vútulku zůstávají přes zimu. Na jaře je paní Zdena zase vypouští do přírody nebo vrací lidem.
„Na zimování přijímám v září jen osiřelá mláďata, v první polovině října zvířátka o váze do 200 gramů, vdruhé polovině října do 400 gramů a vlistopadu do 600 gramů. Ježci o nižší hmotnosti by totiž venku zimu určitě nepřežili, protože by jim nestačily tukové zásoby,“ vysvětlila paní Zdena.
Pečuje i o stará, nemocná a poraněná zvířátka, a to po celý rok. Často mívá třeba ježky, kteří někde přijdou o nožičku.
Prvního albína přinesl Neprakta
Dvorská vzpomínala také na bílé ježky – albíny, kterých měla za léta celkem čtrnáct. „Mají růžové oči,“ doplnila ježčí máma. Prvního jí přinesl ještě do pražského útulku na Petřinách malíř Neprakta, který zvířátko našel ve Střešovicích.
„V útulku nemají albíni problémy, ale venku v přírodě se ostatních straní a jsou osamocení. Vždycky, když mi někdo přinesl albínka, našel ho vpřírodě samotného, kdežto ostatních ježků bylo pohromadě často více. Když jsem byla v ježčím útulku vNěmecku v Mnichově, kde měli přes dvacet albínů, dozvěděla jsem se, že se jim albíni ani nikdy nespářili.“
Prokousl mi ucho, chudáček
Majitelka útulku nám s velkou láskou vyprávěla, jak se s ježky mazlí, jak si s nimi povídá a jak jí zvířátka rozumějí: „Nazdar, šmudlo, říkám jim nejčastěji, a oni na mě tak krásně koukají. Mají překrásné korálkové oči. Jindy se na ně zase rozčílím a říkám jim: Kruci, vy jste takoví bordeláři! A oni se přikrčí a utíkají do krabice,“ smála se paní Zdena.
Ježci jsou prý také docela hraví. Když dostanou pingpongový míček, tak ho honí jako fotbalisté a šťouchají se přitom mezi sebou.
Našly by se ale i méně příjemné zážitky. „Jednou jsem jela jako spolujezdkyně s ježkem na rameni v plátěném tříkolá poskočilo, ježek se lekl a prokousl mi ucho,“ dověděli jsme se. „Ale nezlobila jsem se na něj, nemohl za to,“ mávla rukou žena.
A pak že se ježkům nestýská!
Byly doby, kdy se Zdena Dvorská starala i o dvě stovky bodlináčů a jednoho ježka měla v útulku dokonce celých šest let. Vystřídali se u ní exempláře různých jmen – Boženka, Fanynka, Honzík, Jakub, Mamča, Otík, Pepík, Tomáš, Zuzanka či Žužla.
„Když nám přinesli ježečka Jakuba, byl ještě slepý a hluchý, vážil necelých třicet gramů,“ vrátila se Dvorská ve vzpomínkách k další začátečnické ježčí příhodě. „Pravděpodobně se ztratil při přemisťování hnízda. Vypiplali jsme ho až na váhu čtyři sta gramů, byl přítulný, viděl ve mně mámu a byl mi neustále v patách,“ pokračovala žena.
Jednou musela s manželem odjet na tři dny pryč, a tak Jakuba svěřila do péče známých. Když se vrátili, mohl se prý Jakub doslova zbláznit. „Pobíhal kolem mě, kníkal, chvílemi odběhl k misce, aby polkl nějaké sousto, a zase se rychle vracel ke mně. Ukázalo se, že žalem tři dny nejedl, i když mu byla nabízena lahůdka nad lahůdky – mouční červi. Byl zalezlý vkoutku a nic ho nezajímalo,“ vyprávěla Dvorská. Její návrat mu zachránil život, asi by jinak zemřel hlady. A pak že se ježkům nestýská!
POMŮŽETE JEŽKŮM?
V Německu ježčí útulky často sponzorují podnikatelé nebo velké fi rmy, jako jsou automobilky. Útulek Dvorské dostával ještě před časem z odboru životního prostředí pražského magistrátu ročně asi 40 tisíc korun, ale před několika lety se finanční kohoutky uzavřely.
„Nedostávám nic. Aby ježci přežili, musela jsem už prodat různé rodinné starožitnosti a obrazy. Peněz je ale čím dál tím méně,“ přiznala paní Zdena. Prosí proto lidi, kteří do útulku přinesou ježka, aby donesli i krmivo nebo poskytli fi nance. „Myslím, že už to dlouho nevydržím a budu muset ježčí útulek zavřít,“ svěřila se nám se smutkem v hlase ježčí máma.
Pokud byste chtěli pomoci ježkům v útulku fi nančně či nákupem stravy či potřebných věcí, můžete se domluvit se Zdenou Dvorskou na čísle 732 739884.
O ježcích
Jak jsme se od ježcí mámy dozvěděli, rozlišujeme u nás dva základní druhy ježků – západní a východní. Západní druh je hnědý a východní celý černý. Výchoďáci jsou většinou pěkně vzteklí, ale vztekloun, který napadá ostatní a kouše, se čas od času vyskytne i mezi zápaďáky.
Dospělí jedinci dosahují délky asi 25 až 30 cm a váhy kolem 1000 až 1600 g. Mladí ježci mají asi 3500 bodlin, dospělí 8500 až 10 000. Při běžném pohledu není jednoduché odlišit pohlaví zvířátek, ale při pohledu na bříško je jasné, že samička ho má hladké a sameček má pod polovinou břicha pohlavní orgán (malý kožený knoflík).
Pro zvířátka je při hledání potravy a vzájemném soužití životně důležitý vynikající čich a výborný sluch. Zrak nemají tak dokonalý. Zvukové projevy ježků lze označit jako prskání a funění, ale při namlouvání nejen funí, ale i piští, kvákají a štěkají. Ježčí námluvy trvají i několik hodin, kdy sameček obíhá svou vyvolenou stále v užších kruzích. Ta pak nečekaně sklopí bodliny a ženich může uskutečnit akt spojení.
Otec si pak hned jde svou cestou, o rodinu se už nestará a všechna péče o mláďata spadá na matku. Matka rodí za 30 až 34 dnů 3 až 11 mláďat, ta váží 15 až 20 g a jsou slepá, hluchá i holá. Malé bodlinky se jim vyvinou během tří týdnů. Matka kojí mláďata 30 až 40 dnů.
A čím se ježci živí? Potravu v přírodě, tedy žížaly, brouky, plže, housenky i larvy, hledají hlavně v noci na trávníku a v křovinách. Přijdou-li na hnízdo malých slepých myší, s chutí je zlikvidují. Že si ježci nosí na bodlinách do úkrytů jako lahůdku jablíčka, je fáma. V zajetí by 75 % ježčích pokrmů měla tvořit masitá strava. Rádi si pochutnávají na moučných červech, na kočičích konzervách a suchých kvalitnějších granulích. Stejně tak mají rádi řádně vymáčená a vařená kuřecí játra, uvařené kuřecí žaludky, syrové libové hovězí maso, vařená kuřecí křídla i krky, ale i vejce, piškoty, sýr, vařené brambory, rýži, těstoviny!
5 
