Cena Thálie pro mladého činoherce je v současné době nejvyšším oceněním, kterého může herec do 33 let dosáhnout. Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že se stáváte jejím laureátem? Nerozklepala se vám kolena?
Že budu oceněný, jsem se dozvěděl už před Vánoci. Byl to krásný vánoční dárek. A to hodně překvapivý. Je spousta mladých herců, kteří by si to zasloužili víc než já, takže mojí první reakcí byl údiv.
Nebyl to zvláštní pocit přebírat ocenění před stovkami svých kolegů? Na pódiu jste přece jen nebyl v žádné roli, nýbrž sám za sebe.
Akce tohoto typu snáším obecně celkem špatně. Trnul jsem hrůzou, že někde zakopnu a tu cenu rozbiju. Navíc nejsem v tomto ohledu moc společenský. Byl jsem nervózní, zpocený a vůbec jsem se na sobotu netěšil. Tím rozhodně nechci říct, že bych si ocenění nevážil. Pro moji práci je to potvrzení toho, že hraním nebavím jen sebe, ale také diváky.
V několika rozhovorech jste o sobě prohlásil, že, co se divadla týče, nejste trémista. V civilu to neplatí?
Uvědomuju si, že ačkoliv na divadle používám své vlastní výrazové prostředky, je to úloha a nejsem to já. Pokud jsem někde ve společnosti sám za sebe, bojím se toho, že mě budou lidé vnímat jako postavu a budou po mě chtít něco zahrát. To se naštěstí neděje. Největší hrůzu mám z toho, že neobstojím jako já, jako Matouš Ruml.
Pro mnohé herce funguje tréma jako hnací motor, jako zdroj energie. Kde ji čerpáte vy?
Z lidí, z diváků a jejich reakcí, z celé té atmosféry na jevišti. Není ale pravda, že bych neměl trému nikdy. Třeba před premiérou bývám nervózní. Se vstupem na jeviště ze mě ale nervozita spadne. Navíc je to takový ten zvláštní druh trémy. Nestane se třeba, že bych kvůli ní přestal mluvit. Jiné to je, když mě někam pozvou třeba na veřejné čtení. Tam se ze mě stává amatér, který je na jevišti poprvé.
Prožíváte některé inscenace zvlášť intenzivně?
V mladoboleslavském divadle to byl Equus, protože to byla moje první velká a náročná role v tamním divadle. Na škole jsem to zažíval při představení Mezi psem a vlkem, kde jsem hrál kněze a nebyl jsem si nikdy jistý svým výkonem.
A když se odchýlíme od divadla, co role tatínka? Stojí vás hodně sil nebo vás péče o děti dobíjí?
To je velká dobíječka (smích). Mým největším koníčkem je práce. Třeba o roli ve hře Úplné zatmění, kterou v mladoboleslavském divadle právě připravujeme, pořád přemýšlím a jen s dětmi dokážu myslet na něco jiného. Protože si žádají hodně pozornosti, hlava dostane na chvíli volno. Děti jsou pro mě ale především naplněním smyslu života. O tom to všechno je.
Jak v tomto kontextu vnímáte Thálii? Bude to zásadní mezník ve vaší herecké kariéře?
Chápu to tak, že jsem jednoho večera dostal vázu (smích). Ne, nechci vypadat, že si toho nevážím. Vážím si toho a opravdu moc, ale doufám, že to nijak nezmění můj přístup k práci a k herectví.
Neotevře to třeba nějaké nové dveře do zajímavých divadel a možnosti spolupráce s lidmi, se kterými byste chtěl pracovat?
Nemám pocit, že by se to doteď nedělo. Nabídek i dosud přicházelo dost. Hraju ale v Mladé Boleslavi a v Praze v Divadle v Celetné, v uplynulém týdnu mám za sebou sedm představení v pěti dnech, takže bych byl nejraději, kdyby se nic nezměnilo. Dříve jsem měl potřebu brát každou nabídnutou práci, nyní jsem ale starší, mám rodinu a už mám jasno, co bych chtěl dělat a jak často bych to chtěl dělat. Na druhou stranu jsem velká váha, takže když přijde něco většího, jako třeba nabídka na film, mám velké dilema.
Vděčíte někomu za svůj úspěch?
Největší zásluhu na mém ocenění má určitě mladoboleslavské divadlo. Právě to mi dalo šanci zahrát si ve spoustě skvělých věcí. V dopise, který v souvislosti s oceněním přišel, se píše, že se cena uděluje za přínos českému divadlu. Tomu jsem se musel zasmát. Myslím si, že ta zásluha je víc na straně Boleslavi. Nebýt výjimečného souboru, jehož jsem členem, nikdy bych tu cenu nedostal.
Stále platí, že nečekáte ani na žádnou vysněnou roli?
Každá hra, ve které jsem zatím hrál, měla něco do sebe. Takže třeba po Hamletovi úplně netoužím. Na druhou stranu je pravda, že velké příležitosti jsem dostával. Je těžké mluvit o vysněných rolích, když jsem příležitost je hrát vlastně už dostal. Mám neuvěřitelné štěstí, že ty velké mety mě prostě zasáhly. Možná je to podobné jako s tím oceněním jsem ve správný čas na správném místě. Prostě štěstí.
V současné době zkoušíte v Mladé Boleslavi postavu Arthura Rimbauda v inscenaci Úplné zatmění Pavla Kheka. Přináší vám právě tato role také něco nového?
S podobně těžkým filosofickým textem jsem se ještě nesetkal. Rimbaud se ve svých šestnácti letech propracoval k takovému náhledu na svět, jaký člověk často nemá ani v padesáti. A pak během dvou let svůj světonázor diametrálně obrátil. Ještě nikdy jsem asi neměl za úkol zahrát natolik složitý vnitřní svět. Rimbaud je navíc kromě mladistvé energie úplný opak mě. Do premiéry nám zbývají tři týdny, ale nejsem si jistý, jestli ho do té doby vůbec dokážu pochopit. Na druhou stranu je pravda, že některé texty, jako třeba Hrabalovy Ostře sledované vlaky, kromě interpretace žádný další vklad ze strany herce nepotřebují.
Co byste řekl člověku, který by vám před deseti lety prorokoval, že se dostanete na konzervatoř a stanete se nositelem ceny Thálie?
To bych se mu nejspíš vysmál. Na škole člověk sice doufá, že okouzlí celý svět, ale sebevětší cílené úsilí k úspěchu podle mého názoru nevede. Důležitá je upřímnost a pokora. Osobně mám problém přijmout každý svůj výkon jako kvalitní, a o to víc mě tohle ocenění těší.
Deník / MARTIN WEISS
4 
