Šíp.deník.cz

Žokej Váňa a jeho Život v sedle

Sedminásobný vítěz Velké pardubické žokej Josef Váňa na svém statku u karlovarské Chyše
Sedminásobný vítěz Velké pardubické žokej Josef Váňa na svém statku u karlovarské Chyše
Zdroj: Deník/Martin Divíšek
Sdílej článek:

Ještě to máme všichni v živé paměti. V neděli 10. října zvítězil sedmapadesátiletý (!) žokej Josef Váňa již posedmé (!!) v nejslavnějším českém překážkovém dostihu, ve Velké pardubické steeplechase. Zvedal ruce nad hlavu už v sedle, hned jak projel cílem. Radoval se jako snad ještě nikdy. Ve tváři měl únavu, v očích nesmírné štěstí i špetku dojetí… Jaká byla cesta k mnoha vítězstvím ve Velké pardubické? Co vše musel překonat? Jaké to je, stát se legendou? O tom všem je kniha Josefa Váni a publicisty Pavla Kováře Život v sedle, kterou vydalo Nakladatelství XYZ - o dřině, nástrahách, nemocech, radostech a velikém štěstí velkého malého žokeje. Příběh člověka, který vždy se vztyčenou hlavou míří za svým cílem, člověka, který zná dobře, jak bolí vítězství. Přinášíme vám exkluzivní ukázku, o jednom nezapomenutelném setkání…

Jak se potkali Železník s Váňou (IV. Kapitola)


Pravda a legendy

„MÁM pro tebe koně,“ řekl Miška jednoho dne Váňovi, když ten si přijel do Slavkova zatrénovat. „Pojď se podívat, možná ho znáš, jmenuje se Železník, je to polobrácha Žitomíra. Bude jednou moc dobrej. To mi věř. Řekni to ve Světlé Hoře a kupte ho! Ale je pro tebe, ze známosti!“
Josefovi se Železník líbil, přikyvoval a myslel na Tondu Nováka. Ale o tom slibu se před kamarádem ze Slavkova nezmínil.
Za pár dní se bratři Novákové a Váňa objevili ve Slavkově.
„Tak se dívejte,“ ukazoval jim Josef Železníka. „Měl něco se zadní nohou, ale teď je v cajku. Běhá a skáče ohromně. Dneska mu už nic nechybí.“
A tak si nového koníka ze Slavkova odvezli. Josef Váňa splnil slib. Sehnal dobrého koně za Kalinu a tenhle příběh nikde nevyprávěl.

Ve Světlé Hoře tak pravdu o Železníkově příchodu nikdo neznal. Zato jakási legenda vyprávěla: Na jaře ve dvaaosmdesátém roce utekl ve Slavkově z výběhu a jak přeskakoval asfaltovou silnici, zadníma nohama zachytil o její okraj. Při tom mu hrklo v kyčelních kloubech a v páteři. Proto ho Slavkov prodal jako invalidu. A docela lacino, za pouhých devadesát tisíc. Kvalitní dostihový kůň by stál taky až sto padesát tisíc.

Pečlivý kronikář oddílu Otakar Kanta, když později psal příběh o Železníkově kariéře, musel trochu vařit z vody. Příchodu slavného koně do Světlé Hory věnoval jen několik řádek: V tom čase pak došlo v jeho životě k důležité změně. Možná že právě v dostihu Cena Myjavana v Bratislavě, v červnu 1982, možná i krátce po něm v tréninku, přišel k úrazu nohy. Pro tento úraz bylo patrně rozhodnuto Železníka prodat. Snad se zdál být pro ACHP Slavkov málo perspektivní, snad zapůsobily i jiné vlivy – kdo ví?! Skutečností zůstává, že už v dubnu bylo jednáno se Státním statkem Světlá Hora a ten Železníka koupil pro svůj jezdecký klub. Za pouhých 90 000 korun. To jest za cenu, za kterou se v té době kvalitní dostihový kůň neprodával.

Mnohoznačnou formulaci „snad zapůsobily i jiné vlivy – kdo ví?!“ a konstatování, že Železník byl příliš laciný, si lze vysvětlit i tím, že Agrochemický podnik Slavkov měl na Bruntálsku podnikovou rekreační chatu, kterou spravoval zdejší státní statek. Slavkovští mohli část svého dluhu vůči statku splatit docela dobře v Železníkovi… I takové spekulace zaznívaly.


A co když je opravdu mrzák?

„JEŽÍŠMARJÁ, ten Železník se vůbec nedá okovat, on mě snad zabije!“ lamentoval kovář ve Světlé Hoře.
„Cože, ty nechceš stát?! Já ti ukážu!“ vložil se do toho Josef Váňa, který se náhodou objevil ve stáji.
Pak neposlušného koně zavěsili do pásů, ale tím si nepomohli, stále uhýbal zadníma nohama. A tak z obavy, jestli nakonec přece jen nekoupili mrzáka, honem se s ním objednali na prohlídku do pardubické nemocnice. Ale tam nic zlého nezjistili.
„Je v pořádku. Nic mu není,“ prohlásili veterináři.
„Nebudeme ho tedy nějaký čas přetěžovat, ať je v klidu, ať si zvyká, a pak uvidíme,“ řekli si bratři Novákové. Mimo jiné i proto, že i Antonín si po těžkém úrazu teprve zvolna zvykal na tréninkovou zátěž a moc zatím nejezdil.
Železníkovi tahle ozdravovna v podhůří Jeseníků náramně svědčila. Pobíhal v ohradě, pomalu začal pracovat, učil se a sílil. V dostizích se ale nepřetrhl: při své premiéře v barvách Světlé Hory v září ve dvaaosmdesátém doběhl na tochovickém závodišti s Tondou Novákem v sedle sedmý z devíti koní, na pardubické dráze o měsíc později, opět s Novákem, osmnáctý z devatenácti.
Nic moc, ale nemělo smysl na něj pospíchat.


Řediteli, Železník poprvé vyhrál

Na jaře příštího roku se často zraněný Novák ocitl opět mimo hru, a tak Železníka v jeho prvních překážkových dostizích kariéry sedlal Váňa. Neuspěl napoprvé, neuspěl ani napodruhé.
„Pánové, co jste to koupili za koně?!“ divil se hned ředitel statku.
„Železník není špatný, ale zatím je s prominutím posera, v Bratislavě se na první překážce zastavil a Pepa sletěl. Za tři neděle ve Slušovicích ho zase vyklopil v zatáčce,“ vysvětloval František Novák.
„Není špatný… No jo, ale nezapomeň, že stál devadesát tisíc!“
„Já vím… Příště určitě vyhrajeme.“
„Hele, kluci, nedělejte si ze mě legraci!“
Velká cena Slezska na dráze v Albertovci, steeplechase na tři tisíce osm set metrů, se běžela 5. června 1983. V Železníkově životopisu jde o významný den prvního vítězství.
Co na tom, že startovali jen čtyři koně a dva měli brzy pád. Železník byl při chuti a zvítězil o dvě délky před Lafetou. Co na tom, že za cílem rozhodčí řekli oběma jezdcům: „Ale, pánové, je vám známo, že jste jednu překážku vynechali a jinou skočili?“
Chvíli to vypadalo, že se dostih zruší. To by ovšem v komisi rozhodčích nesměl sedět inženýr Prášil z Tlumačova, Váňův starý známý z jeho učňovských let. Ale to ovšem nikdo z ostatních rozhodčích nemohl vědět. A tak se díky tomu zrodilo první Železníkovo vítězství ve steeplu.

„Řediteli, co jsem říkal!? Železník vyhrál! Vyhrál!“ halasil v pondělí ráno František Novák.
„Fajn, gratuluju, ale teď nemám čas. Detaily až jindy,“ pádil ředitel k autu.
V dalších pěti dostizích toho roku se do Železníkova sedla vrátil uzdravený Antonín Novák. Byla z toho dvě první a dvě druhá místa. Nejcennější vítězství slavili v Ceně Váhu, která se běžela v rámci Velké pardubické. Na startu stálo devatenáct koní, doběhlo jich dvanáct a Železník suverénně vyhrál o dvě délky, opravdu víc než skvěle nahradil Kalinu.

Ve čtyřiaosmdesátém roce svou stoupající formu potvrdil: sedm startů, čtyři první a dvě druhá místa. Šestkrát ho sedlal Novák, jednou Váňa. Ve Světlé Hoře se už nemohli dočkat další sezóny. Nevelká stáj včera ještě plná začátečníků měla konečně koně snů, který by mohl něco dokázat i ve Velké pardubické.
Kdo by si to pomyslel, když před pár lety skromně zakládali jezdecký oddíl…

(zdroj: bulvar.cz)

Sdílej článek:

Doporučené články

Partnerské horoskopy

Přehled partnerských vztahů