Každé dítě, které se narodí, by mělo dostat šanci prožít plnohodnotný život.
Tereza Mirovičová (30), dívka s pevným stiskem ruky a zvídavým pohledem, byla i přes svůj nabitý program přesná jako hodinky. V Praze prý nezůstane dlouho, už v září se chce vrátit do africké Malawi, jedné z nejchudších zemí světa. Tam se svými přáteli pomáhá černým dětem začít život s lepšími podmínkami.
Do Afriky se dostala poprvé v roce 2002. "Tak trochu jsem si tenkrát nevěděla rady se životem a potřebovala jsem změnu. Takže když jsem tehdy odpovídala na inzerát, ve kterém humanitární organizace hledala dobrovolníky pro Afriku, vztah k lidem na černém kontinentu a zájem o jejich život v tom určitě ještě nebyl," přiznává Tereza.
Po půlroční zkušenosti v Africe už to ale zřejmě neplatilo, protože práce v chudičké Malawi dovedla tehdy čtyřiadvacetiletou středoškolačku k přemýšlení, jak se do Malawi zase vrátit. Tentokrát už ale samostatně a s plánem postavit tam venkovskou školku.
K tomu ale chyběly peníze. "Nikde jsem nepochodila, nadace návrh projektu odmítaly jedna po druhé. Štěstí se na mě ale usmálo a já potřebné finance nakonec získala. Na podzim 2005 jsem tedy mohla se tříčlenným týmem svých přátel konečně odletět do Malawi," vzpomíná Tereza, dnes předsedkyně české pobočky neziskové organizace boNGO, která už pět let pomáhá zlepšovat životní úroveň lidí z malawského venkova.
Když úřady zklamaly, pomohli domorodci
"První komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Místní úřad, který předem přislíbil pomoc při hledání vhodného místa pro školku, svůj závazek nedodržel. Nakonec se náš tým usadil v malé vesnici Juma a začal budovat spolu s místními. Domorodci školku pojmenovali Umodzi-Mbame a dnes ji navštěvuje osmdesát předškoláků," popisuje mladá žena příběh vysněné školky.
Vypadá to jednoduše, ale cesta k jejímu zbudování byla trnitá. "Kolikrát to byl tvrdý oříšek přesvědčit vesničany, kteří většinu času trávili prací na svých políčkách, aby třeba jen navozili písek potřebný pro stavbu. Trvalo to rok, než bylo centrum otevřeno," líčí Tereza nelehké začátky. Ani dnes, kdy je školka hotová, se její provoz neobejde bez problémů. "Školka stále není soběstačná a každý měsíc je nutné ji dotovat částkou osm tisíc korun," netají se mladá žena potížemi.
Škola hrou
Chtěli si postavit mlýn
Že to jde i jinak a že ne vždy je nutno vesničany k realizaci projektů prospěšných pro jejich vlastní komunitu "postrkovat" jako v Umodzi-Mbame, si Tereza a její tým uvědomili, až když se seznámili s jinou skupinou lidí z vesnice Kantimbanya. "Když jsme Kantimbanyu navštívili poprvé, setkali jsme se se sto dvaceti dobrovolníky, kteří se samostatně a z vlastní vůle snažili o lepší podmínky ve vlastní vesnici. Školky, které založili, sice neměly žádné vybavení a výuka v nich neměla dobrou úroveň, ale jejich hodnota spočívala v něčem jiném: oni chtěli změnit svou budoucnost," dozvěděla jsem se od Terezy.
Tehdy ji napadlo, že kdyby těmto lidem poskytli zdroje a jejich učitelům dali stejně dobré školení jako těm z Umodzi-Mbame, jejich snažení by mělo mnohem větší dopad. "Bylo jasné, že Kantimbanští smýšlejí podobně. Hned při slavnostním setkání v čele s náčelníkem se nás zeptali, zda bychom jim pomohli získat trvalý zdroj peněz. A rovnou přišli i s nápadem! Založit si vlastní mlýn na kukuřici," vyprávěla žena se zaujetím.
Kantimbanští se nabídli, že obstarají kameny, cihly a řemeslníky, Tereza s přáteli jim dodali jen cement. Mlýn dnes funguje druhým rokem a umožňuje nákup jídla pro děti ve školkách a platy pro učitele. "I kdybychom se v Kantimbanye už neukázali, víme, že peníze, které jsme do mlýna investovali, nejsou ztracené a trvale zvyšují kvalitu života místních lidí," je spokojená Tereza.
A tak se spolupráce s vesnicí Kantimbanya stala pro tým čtyř mladých lidí počátkem ambiciózního plánu - založit neziskovou organizaci, která by podporovala podobné komunitní rozvojové projekty, jež vznikly z iniciativy místních obyvatel.
Ale ani školka Umodzi-Mbame nezůstala bez užitku. Stalo se z ní centrum pro školení učitelů - dva dny v měsíci se tam pravidelně schází na padesát učitelů z vesnických školek. "Cílem je pomoci venkovskému učiteli bez potřebného vzdělání a praxe osvojit si různé styly výuky, učit podle zásady "škola hrou" a ukázat mu, jak improvizovat ve chvílích, kdy mu k výuce chybí tabule, papír i tužka, což je v Malawi zcela běžné. Už teď se díky školení zkvalitnila předškolní výchova pro skoro 1500 dětí z okolních vesnic," pochvaluje si Tereza.
A co našla v Africe a v práci pro tamní lidi ona sama? Prý rovnováhu, pohodu a štěstí. "Ne, vůbec nejsem ujetá," zasmála se nakonec.
Díky mlýnu, který si domorodci postavili, mají děti ve školkách jídlo.
VLADISLAVA TOMANOVÁ
I v Africe musí předškoláčci během dne odpočívat.
Vzdělání dá černým dětem šanci prožít lepší život.
.
4 
