7 
Posledních patnáct let učíte interpretaci a zpěv na konzervatoři. Jak vycházíte se studenty?
Myslím, že dobře. Jsou sice trochu rozmazlení tím, že mohou dělat jen to, co je baví, ale rozhodně mě to neštve. To už bych tam nebyl. Také mi to dává energii, a protože se sám cítím trochu jako puberťák, docela si s nimi rozumím. Navíc mnoho mých žáků se pak stane mými kolegy, což je milé.
Sám jste vystudoval operní zpěv. Živil jste se jím někdy?
Nikdy jsem nebyl v žádném angažmá a v opeře už vůbec ne. Byl jsem vždy na volné noze. Ale operně – klasicky nebo řekněme kultivovaněji, se dá zpívat i na recitálu, v některých muzikálech nebo třeba v kostele na pohřbu či svatbě. Mě klasická technika pomáhá hlavně v normálním zpívání, protože je to druh jisté hlasové hygieny.
Zpíváte často na pohřbech a svatbách?
Čím jsem starší, tím zpívám častěji, ale ne na kšeft. Jen pro rodinu a kamarády.
Jako mnoho jiných umělců jste také prošel Semaforem. Máte na to období pěkné vzpomínky?
Nastoupil jsem tam v šestaosmdesátém. Ještě jsem chodil na konzervatoř a byly to pro mne divadelní začátky se vším všudy. Víno, ženy zpěv, prostě nádhera. Pak přišla revoluce a najednou byl celý Semafor na roztrhání. S odstupem času si myslím, že jsme na to nebyli připraveni, a tak ta nová představní neměla takovou šťávu. A hlavně časem jim logicky začal chybět politický podtext, na který se do Semaforu chodilo. Ovšem spolupráce s žijící legendou Jiřím Suchým, to pro mě byla čest. A to, že se Semafor drží doteď, to prostě není náhoda! Je to především jeho zásluha a já se před ním hluboce skláním.
Nejvíce jste ale známý jako muzikálový herec, a těch rolí za sebou máte spoustu. Dokázal byste je spočítat?
To z hlavy opravdu ne. Bylo jich hodně.
Je nějaká, kterou máte nejraději?
Velmi rád vzpomínám na svou první roli v Bídnících. Tam se půl muzikálu řeší revoluce a u nás se také v té době ještě dozníval listopad roku 1989, takže to bylo moc krásné období. Pak mě zaujala třeba role kněze v Draculovi. Tohle představení připravoval režisér Jozef Bednárik a musím říct, že jsem se u něj setkal, navzdory tomu, co se o něm občas říká, s velkou ochotou spolupracovat s herci. Když se mu líbilo něco, co jsem v roli vymyslel, tak to tam klidně nechal. A jinak ještě musím zmínit také roli Jidáše v legendárním muzikálu Jesus Christ Superstar a Octaviana v Kleopatře.
Jaké je zákulisí muzikálových divadel?
Ze začátku bylo všude obrovské nadšení, všeobecná ochota spolupracovat, producenti se snažili měřit všem stejným metrem, ale postupem času šlo všechno dolů – hlavně finančně. Cena lístku rostla, honoráře spíš zůstávají. Dobře honorované jsou teď především hvězdy, které jsou hodně vidět třeba v bulvárech. Posledních deset let producentům méně záleží na tom, jak kdo hraje a zpívá, ale jak má zajímavou tvář nebo bohatého „strýčka".
Vy jste stránky bulváru nikdy příliš neplnil. Proč?
Protože kdybych se chtěl třeba někde ukazovat na veřejnosti s jointem nebo s nějakou lehkou slečnou, nebudu se u toho nechávat přece fotit. Možná i to, že mě nepropírá bulvár, pomohlo k tomu, že z pěti současných muzikálových premiér nehraji ani v jedné. Tak si říkám, jestli to není znamení shůry. Uber, povol! Nebo že bych se měl někde nechat nafotit při nějaké ošemetné situaci?
Zanedlouho oslavíte padesátku. Znamená to pro vás nějaký předěl?
Já se na padesát rozhodně necítím. To víte, divadlo je fitko, sauna, výstup na vysokou horu, rubání v dolech, prostě všechno v jednom. Kondičku mám zatím slušnou. Ale musím to zaklepat. Bůhví, jak dlouho to vydrží. Ale jestli se něco změnilo, tak jen to, že mám méně práce a poprvé po třiceti letech mám i volné víkendy. A najednou nevím, co si s nimi mám počít a odnáší to celá moje rodina. Na zahradě už mám všechno hotové a nevím, co dál dělat.
K padesátinám chystáte na konec ledna velký koncert…
Vymyslel jsem, že bude přímo v den mých narozenin 30. ledna a budou tam magická čísla – padesát let, třicet let na jevišti a navíc se bude vydávat kompilační dvojcédéčko s mými třiceti muzikálovými písněmi. Samotný koncert bude rozdělen na šest částí, které budou zobrazovat šest etap mého života, podle toho, čím jsem se v té které etapě zrovna zabýval. Samozřejmě nebude chybět ani muzikálová pasáž s hosty Danem Hůlkou a Monikou Absolonovou.
Vaše žena Petra Kohoutová je také zpěvačka. Jak dlouho spolu jste?
My už jsme spolu chodili do školy. Od svatby je to třiadvacet let a dohromady nejméně pětadvacet.
A jste pořád spokojení?
Já jsem držák a ona taky, takže nám to pořád klape. Máme dvě krásné, už dospělé děti a zatím jsme neměli žádnou opravdu vážnou krizi. A to dokonce učíme v jedné škole a občas spolu i vystupujeme, takže si od sebe příliš neodpočineme.
Máte dvě dospělé děti, které nikdy moc neukazujete. Zdědily po vás hudební talent?
Ctím jejich soukromí, protože jsou to svobodné bytosti. To je přece normální, ne? Dvaadvacetiletá Ema studuje na vysoké škole design interiéru a osmnáctiletý Sebastian je zatím na gymnáziu. Oba mají hudební sluch, Ema hrála kdysi slušně na piano a Sebastian zakotvil u basové kytary, má dvě kapely a zpívá ve sboru. Ani jeden z nich však nemá pocit, že by se tím měl živit. Syn měl sice tendenci jít na herectví, ale protože se dobře učí, tak jsem mu to rychle zatrhl. U nás na škole je totiž půlka herců kvůli tomu, že nemusí maturovat z matiky.
Kdo je
Tomáš Trapl (49) vystudoval humanitní gymnázium, Státní konzervatoř a HAMU, obor operní zpěv. Začínal s jazzovým vokálním souborem Dobrý večer Quintet a art – rockovou kapelou Beatover. Poté začal hrát v muzikálech a v Čechách nevznikl snad jediný, v němž by neúčinkoval. Od roku 1998 také vyučuje na pražské Konzervatoři, v současné době i na DAMU. Je ženatý se zpěvačkou Petrou Kohoutovou a má dvě děti.
