VRAŽDIL, protože se nedokázal zabít!

Abychom pochopili a objasnili, proč se 1. září vydal na běsnící pouť po severních Čechách a zastřelil čtyři lidi včetně zasahujícího policisty, poskládali jsme z jeho textových zpráv, výpovědí svědků, rodiny a přátel dopis, který Roman alias David mohl zcela klidně napsat na rozloučenou. V textu, který budete číst, jsme zachovali Postlův způsob vyjadřování i obraty, které často používal.

Milá maminko a taťuldo,

Nechtěl jsem, aby to tak skončilo, ale nemohu jinak. Mám vás opravdu rád a nevím, kde se něco pokazilo. Všechno kolem se změnilo a já to nechápu.

Taťuldo, já vím, budeš mi vyčítat, že jsem si tu pistoli schoval, ale já se jen snažil se z toho všeho dostat. Ne, opravdu jsem nic neplánoval. Každý večer ve vězení se mi vracely ty moje záchvaty vzteku a chtěl jsem se vrátit domů, chtěl jsem být s vámi a s babičkou.

Nemyslel jsem si, že to takhle skončí. Když jsem spal první noc doma, byl jsem šťastný. Pak jsem se prošel po ulici a cítil jsem, jak se na mne každý dívá, že každý ví, co jsem zač. Rval jsem se s tím a chtěl jsem tady být a být v klidu.

Mami, já jsem věděl, že mě kontroluješ a tvůj řád jsem dodržoval. Ano, občas jsem fetoval. Pomáhalo mi to. Cítil jsem se lépe, chtěl jsem někomu patřit. Když jsem poprvé po propuštění držel v ruce pistoli, byl jsem mimo. Tehdy se mi všechno vrátilo. Vzpomínám si na ten večer v Oseku. Nikdy jsem vám o tom neříkal, ale já věděl, že se to stane. Byl jsem naštvaný na ty pitomce, co mne zmlátili a byl jsem naštvaný i na sebe, že se jim nedokážu postavit. Mami, já chtěl tehdy střílet, ale v tom záchvatu se to zvrhlo a já zabil.

Teď je to jiné, teď vím, že je konec. Sobectví Pavlíny (bývalá Romanova přítelkyně, která se s ním rozešla v půlce srpna, pozn. red.) ve mně něco zlomilo a já to chci skončit. Všechno, co jsem plánoval, se zhroutilo. Je konec! Nevím, co se stane za pár dní. Nevím, co se stane za hodinu. Snažil jsem se v posledních týdnech i o to, abych někam patřil. Abych patřil k někomu! Pavla byla moje a já byl šťastný. Moc šťastný. Byl jsem s ní a dodržoval i vaše podmínky. Plnil jsem přesně to, co po mě každý chtěl. Chodil jsem k vám s Pavlou na oběd, vozil ji do práce a pak na ni čekal.

A to byl problém. To čekání. Když jsem seděl v autě, tak jsem měl čas přemýšlet, Pavla měla práci a já ne. Pavla se zvedala z drog a já padal. Moc to bolelo. A jediné, co mi zbylo, byly sny. Snil jsem často a chtěl jsem žít tak, aby to mělo smysl. Jenže ono to smysl nemělo a já to pochopil.

Potom Pavla zmizela, všechny plány byly na nic. Zuřil jsem a schovával se. Snažil jsem se to překonat a nakonec jsem si ty náboje do pistole dal.

Ano, možná se teď ptáte na to, proč jsem to neotočil proti sobě a neskončil. Nezvládl jse to. Měl jsem strach, byl jsem zbabělý, nenáviděl jsem sebe a všechno kolem. Všechno se to postavilo proti mně a já věděl, že budu střílet.

Taťuldo, určitě mě budeš nenávidět, že jsem tak moc lhal, ale já jinak ani nemohl. Potřeboval jsem peníze, potřeboval jsem svobodu a všechno jsem chtěl mít hned. Ne pro sebe, pro Vás, pro Pavlínu.

Všichni okolo vám budou říkat, že jsem bestie a asi mají pravdu. Jsem! Ta pistole byla chyba, když jsem držel v ruce, tak to bylo příjemné. Byla moje, jako jediná v životě mi zbyla a já chtěl všechno změnit. Nechtěl jsem tady zůstat a nechci do vězení. Stejně bych tam skončil.

Můj život neměl smysl… Nikomu jsem nepatřil a všechno ztratil. Musím odejít. Musím to skončit a protože to sám nedokážu, musím střílet… musím zabít… Je pozdě, na všechno je pozdě…

Sbohem Roman

5 obětí za 4 dny