Prostopášníkům pak podle dobového názoru hrozil chronický žaludeční katar, nemoci jater, ledvin apod. Pokud někdo podobnou chorobou skutečně onemocněl, měl s ženitbou počkat minimálně do třiceti let.
Nemravným mužům hrozil i syfilis. „Takoví nechť před ženěním dožádají se rady zkušeného lékaře a teprve po jeho svolení ať rozhodnou se ku kroku po celý život tak důležitému," zdůrazňuje autor knihy a pokračuje: „Za žádných okolností bez svolení takového neupínejž nikdo, kdo zlou tou nemocí trpěl nebo trpí, ženu po bok svůj a neotravuj ji a tím i zplozené dítky, které by po celý život nesly známky otcovy otravy."
Tehdejší lékaři doporučovali, aby se syfilitik léčil nejméně dva roky, pak čekal stejně dlouhou dobu a pokud se neobjevily žádné další obtíže, mohl se bez rizika oženit.
Ještě hůře na tom byli lidé trpící tuberkulózou, kteří dle tehdejší medicíny neměli vstupovat do manželství vůbec, protože náchylnost k tomuto onemocnění se držela v rodině několik dalších generací. „Proto každá dívka má býti opatrna, než vejde ve sňatek s mužem, který pokašlává," píše se v knize.
Muži zase měli dávat velký pozor, aby nevyženili rodinu, kde řádí dědičné šílenství.
4 
