S Graciánem Svačinou (20) se život nemazlil. Se svými rodiči advěma mladšími bratry žil vNové Říši nedaleko Telče auž od útlého věku zažíval bití, bídu ihlad. „Byli jsme chudí, často jsme večer usínali hladoví snadějí, že ráno najdeme na stole něco ksnědku. Maminka byla sice laskavá, ale to nestačilo ktomu, aby se onás tři dokázala dobře postarat. Atatínek rozdával spíš rány, sám nic lepšího nezažil,“ odkrývá své neveselé vzpomínky sympatický mladík.
Ani jeho další osud se nevyvíjel nijak růžově. Smalým školákem se nikdo zrodičů neučil, atak když ve druhé třídě základní školy přinesl na konci roku vysvědčení spětkami, propadl. Bylo mu osm let.
Odvlekli je do děcáku
Ačkoli se nerad vrací do minulosti, jednu vzpomínku má prý stále před očima. „Bylo mi kolem deseti let, bráchovi Jirkovi osm amalému Tomáškovi pět, když si pro nás domů přijela dvě auta. Na ten červený volkswagen apolicejní vůz nikdy nezapomenu. Vystoupili znich cizí lidé avšechny nás odvedli pryč zdomova. Nevěděl jsem, co se děje, nikdo nám nic neřekl,“ pokračuje Graci ve vyprávění. Vautě si prý připadal jako zločinec.
„Seděl jsem na sedačce mezi dvěma muži ati mi říkali věci, které mě absolutně nezajímaly. Já chtěl vědět, co je sbratry, které vezli ve druhém voze policisté. Ukaždé zatáčky jsem se jen otáčel azoufale sledoval blinkr policejního auta vzadu, jestli jedeme společným směrem. Hrozně jsem se bál, že nás od sebe oddělí,“ chrlí ze sebe Gracián. Úleva prý přišla teprve před vchodem do Dětského domova vJemnici, kam se sourozenci zrozhodnutí soudu dostali. „Všechny nás tam vysvlékli do naha aposlali se umýt. Bez jediného slova vysvětlení. Nevěděli jsme, proč tam jsme, co snámi bude. Ocitlivém avhodném chování knám to opravdu nebylo,“ hodnotí dnes Graci tehdejší situaci.
Od pětek kvyznamenání
Vnovém domově však nejstarší zbratrů poznal pro něj něco zcela nezvyklého. On ijeho bratři měli čistou postel, pravidelný řád aplné talíře, kdykoli potřebovali nasytit. Další velkou změnou byla nová škola vJeminici, kam začal Gracián chodit.
„Byla tam férová paní učitelka, ata mi otevřela oči. Řekla, že viděla mé posudky ze školy aže teď mám poslední šanci na záchranu. Když se prý nezačnu pořádně učit, hrozí mi přeřazení do zvláštní školy,“ přiznává Gracián, se kterým prý její slova silně otřásla. Najednou si uvědomil, že nechce být další hloupý kluk zděcáku, jak ho čas od času slovně častovali spolužáci, kterým dobré rodinné zázemí nechybělo. „Sobě ijim jsem chtěl dokázat, že zvládnu to co oni, atak jsem se časem zpětek vypracoval na čtyřky, pak na trojky anakonce jsem skončil devítku svyznamenáním,“ pochlubí se chlapec spatřičnou hrdostí.
Nic ale nebylo zadarmo. Gracián každý den dřel aještě před odchodem do školy si opakoval učivo. „Možná tomu nebudete věřit, ale ta touha obstát ve škole byla tak velká, že jsem kvůli tomu vstával vpět ráno! Když to zjistila teta Lenka, koupila mi lampičku. To abych si nekazil oči,“ zmíní kudrnatý mladík laskavou vychovatelku zdětského domova.
Na pubertu nebyl čas
Kromě pilného studia se Gracián celou dobu staral osvé dva mladší bratry asnažil se jim nahradit chybějící rodiče. „Na pubertu nebyl čas, předčasně jsem dospěl. Najednou šlo stranou moje já amyslel jsem hlavně na brášky. Když jsem se rozhodoval, čím budu, neviděl jsem jinou cestu než se stát vychovatelem abýt nablízku dětem, kterým bych měl co dát,“ popisuje důležitou volbu. Susilovností sobě vlastní si splnil idalší cíl. Letos vkvětnu složil maturitu na znojemském pedagogickém lyceu. „Svysvědčením jsem potom zajel domů. Maminka mi řekla, že je na mě pyšná, ale tatínek nic. Slyšel jsem, že se pak mým úspěchem vobci chlubil. Neřeším to, on ani neumí být jiný, už dávno jsem mu to odpustil,“ říká Gracián velkoryse.
Netrvalo dlouho achlapec své okolí ohromil ještě jednou. To když ho přijali na Univerzitu Jana Ámose Komenského vPraze. „Jsem zatím vprvním ročníku, ale co jsem doposud ve škole zažil, mě uchvátilo. Zaměřil jsem se na studium žurnalistiky, sociální amasové komunikace avšechno mě moc baví,“ usmívá se mladík, kterému studium na soukromé škole hradí Nadace Terezy Maxové dětem. Jeho snem je stát se investigativním novinářem. První praktické zkušenosti zatím sbírá včasopise pro děti zdětských domovů – Zámeček.
Můj osud je ivrukou jiných
Když se Graciho zeptáte, jak se mu žije vPraze, trochu mu povadnou koutky. Oceňuje sice svobodu, ale jako kluk zdětského domova má život podstatně složitější než ostatní vysokoškoláci. Vede rozsáhlou administrativní agendu, ve které do detailů vykazuje všechny své náklady, protože musí vyžít sdenním limitem na jídlo ve výši 85 Kč aměsíčním kapesným ve výši 300 Kč.
„Stěmi penězi bych samozřejmě nevyžil. Jen nákup základních potřeb na holení akredit na mobil by mi vyčerpal celý limit. Atak chodím na malé brigády, abych si přivydělal. Ale potřeboval bych sekretářku, protože každou vynaloženou korunu musím dokladovat, schovávat účty, sčítat aodčítat…“ říká statečný student.
Starosti ale nemá jen súčetnictvím. „Dvakrát do roka musím například obnovovat smlouvu odobrovolném pobytu vdětském domově, ve kterém mohu jako student VŠ žít do 26 let. Nikde však nemám garantováno, že to tak bude ido budoucna. Je to jen na rozhodnutí ředitelky tohoto zařízení, která mi smlouvu může, ale nemusí dát,“ vysvětluje Gracián podstatu problému, který mu teď leží na srdci. „Vnapětí se nežije dobře, už jsem si ho užil dost, teď potřebuju mít klid na studium ajistotu střechy nad hlavou. Oni budu bojovat,“ prohlásí odhodlaně mladík.
Nečekaně dospělé sny
Od mnohých vrstevníků se Gracián liší svou cílevědomou usilovností. Asi nepřekvapí, že jeho snění se jako obloukem vrací ktomu, co ve svém dětství postrádal. „Už jako malý jsem věděl, že nechci žít tak jako naši. Mám poměrně jasnou představu orodině, kterou nejen uživím, ale také dobře povedu abudu na ni pyšný,“ má nečekaně jasno mladík.
Představa, že by jeho budoucí ratolesti skončily vdětském domově aon jim nedopřál možnost vzdělání, je pro něj zcela nepřijatelná. „Zatím to trénuju na bratrech. Jirka se vyučil elektrikářem apokračuje na nástavbovém maturitním studiu, nejmladší Tomáš je vdeváté třídě aučí se ještě líp než já.
Půjde určitě na střední školu,“ pochlubí se Gracián snetajenou hrdostí aneopomene zmínit, jak vzácně dobré vztahy mezi sebou sourozenci mají.
Dost možná, že tihle tři mladíci vylepší smutnou statistiku (viz. tabulka Chcete pomoci?) vypovídající onízkém vzdělání dětí zdětských domovů. Nejstarší Gracián je ale na nejlepší cestě všem dokázat, že když je vůle achuť, dokáže člověk bez ohledu na nepříznivý start aživotní překážky cokoli.
Chcete pomoci?
Zatímco vběžné populaci dosáhne vysokoškolského avyššího odborného vzdělání každé 4. dítě ve věku od 20 do 29 let, mezi dětmi zdětského domova je to jen každé 171. Dítě zběžné rodiny tak má více než čtyřicetkrát větší šanci studovat vysokou školu.
„Důvody nižšího vzdělání udětí zdětských domovů mají základ už vnevyhovujícím rodinném prostředí,“ říká Naďa Dittmannová, ředitelka sdružení Spolu dětem, které se svými projekty snaží vzdělávání dětí amladých lidí žijících vdětských domovech apěstounských rodinách podporovat. „Špatný start se snimi táhne aje doplněn ořadu dalších problémů. Například když se vdětství nenaučí cizí jazyk, je to při přijímacím řízení na vysokou školu téměř vždycky problém,“ dodává.
Zájemci, kteří mají chuť podpořit vzdělání atalent konkrétního dítěte, se mohou podívat na internetové stránky sdružení www.sance.cz. Nejčastěji jde oplatbu za autoškolu, jazykové kurzy, příspěvek na speciální školní pomůcky apod.
Vladislava Tomanová
5 
