6 
Byla to paradoxní situace. Zatímco se lidé několik dní připravovali na úžasné pozorování blížící se planetky 2012 DA14 o průměru 45 metrů, která měla Zemi bezpečně minout, naší planetu zasáhlo těleso, o němž neměl nikdo ani tušení. Jeho exploze v atmosféře byla až třicetkrát silnější než atomová bomba v Hirošimě. Podle NASA šlo o největší zaznamenaný meteorit od roku 1908, kdy kosmické těleso dopadlo do neobydlené tajgy v Tunguzské oblasti.
Vesmírný projektil z minulého pátku vážil asi deset tun, na délku měřil zhruba 15 metrů a řítil se rychlostí kolem 70 tisíc kilometrů v hodině. Vybuchl ve výšce zhruba 30 až 50 kilometrů nad zemským povrchem, přesto tlaková vlna způsobila značné škody a v okolí ruského města Čeljabinsk zranila více než tisíc lidí.
3000 obětí za rok
Skutečně nelze podobné události předvídat? Recept je přece tak jednoduchý.„Musíme o co největším počtu planetek na potenciálně kolizních drahách se Zemí vědět co nejdříve,"uvedl ředitel pražské hvězdárny a planetária Marcel Grün. Jedním dechem ale dodal, že zřejmě nikdy nebudeme včas vědět úplně o všech.„Odhadem jsou jich desítky tisíc. Pro představu, nyní jich máme zkatalogizováno necelých 1200,"doplnil.
Systém na detekci těles, které mohou Zemi ohrozit, již existuje. Zrodil se počátkem 90. let minulého století na základě poněkud cynické řeči čísel. Američtí astronomové dostali za úkol vypočítat teoretickou úmrtnost způsobenou planetkami většími než jeden kilometr. Výsledkem byl údaj v podobě tři tisíc lidských obětí za rok. Vědci vycházeli z předpokladu, že jednou za milion let dopadne na Zemi objekt, který by za současných podmínek dokázal zahubit několik miliard lidí. Prostým vydělení času a počtu obětí dospěli vědci k číslu 3000 obětí za rok.
Děravý systém
Pro politiky šlo o velmi alarmující číslo, srovnatelné s ostatními přírodními katastrofami jako jsou záplavy nebo zemětřesení. Přestali ohrožení z vesmíru považovat za oblast sci-fi a poskytli prostředky na vybudování prvního systematického vyhledávání velkých blízkozemních planetek, tedy těch, od nichž hrozí lidstvu největší nebezpečí. Systém je ale značně děravý.
Na základě požadavku amerického Kongresu jsou jeho cílem především planetky o průměru větším než 140 metrů, což jsou tělesa téměř dvakrát větší než tunguzský meteorit. Navíc se zdaleka nedaří zpozorovat všechna včas.
Lidská technika na víc v současnosti nestačí. Nabízí se třeba využití radaru, ale ten má velmi malé zorné pole, takže hledání potenciálně nebezpečných objektů v hloubi vesmíru by bylo pověstným hledáním jehly v kupce sena. Účinnost radaru navíc klesá se vzdáleností, takže se v praxi používá pouze ke studiu planetek, které už přiletěly do blízkosti Země.
Slepý teleskop
Jedinou použitelnou metodou je prosté optické pozorování, samozřejmě prováděné za pomoci nejmodernějších teleskopů.
Ale i takový přístup má velké mezery. Američtí vědci v současnosti pracují na projektu Large Synoptic Survey Telescope (LSST), díky němuž bude možné v roce 2020 odhalit až 60 procent všech nebezpečných asteroidů. Odborníci hovoří o velkém pokroku, obyčejného smrtelníka ale podobné číslo nejspíš neuklidní. Stále zůstane 40 procent těles o velikosti „čeljabinského meteoritu", které dopadnou nebo minou naši Zemi bez varování.
LSST bude schopen prohlédnout celou oblohu jednou za tři dny. Aby se zvýšila jeho účinnost, bylo by zapotřebí, aby ji prozkoumal několikrát za den. I pak by ale teleskop zůstal „slepý" na tu stranu, odkud by svítilo Slunce.
Rekordní průlet
Do zemské atmosféry denně dopadne asi 100 tun materiálu, obvykle drobných částic. Jednou za den se objeví kámen o velikosti fotbalového míče, několikrát za rok o rozměru automobilu. Většina z nich ale bezpečně shoří v atmosféře nebo dopadne do neobydlené oblasti.
Rekordmanem v přiblížení je útvar pojmenovaný 2011 CQ1, který astronomové objevili 4. února 2011 pouhých 14 hodin před průletem nad povrchem Země.
Naši planetu přitom minul o pouhých 5480 kilometrů, což je z vesmírného hlediska a běžných „cestovních rychlostí" těchto těles skutečně minimální vzdálenost. Objekt letěl níže, než obíhá velká část navigačních satelitů. Naštestí měl průměr „jen" kolem jednoho metru, takže by ani při střetu se Zemí nehrozilo žádné nebezpečí. Není ale vyloučeno, že se z hloubi vesmíru může stejně náhle vynořit objekt o poznání větší.
Srážka v roce 2110?
Další otázkou je, co by se stalo, kdyby se vědcům s dostatečným předstihem podařilo identifikovat nebezpečný objekt. Dokázali by jej zneškodnit?
Zničení malé planetky o velikosti několika metrů či desítek metrů není za současných podmínek technicky neřešitelné. Alespoň podle některých vědců. Do blízkého okolí Země lze vyslat zařízení o hmotnosti okolo 10 tun, lze si představit i raketu schopnou vynést až 100 tun. Vzhledem k vysoké rychlosti přilétajících planetek by pak pouhá kinetická energie srážky planetky s projektilem mohla vést k jejímu rozpadu. Nemusely by se tak používat ani nukleární zbraně.
Zásadním předpokladem by ale byla znalost přesné dráhy letu planetky, s čímž by mohl být problém. V úvahu by se musel vzít třeba i výškový vítr v atmosféře, který dokáže posunout dopad desetikilogramového kamene až o kilometr.
Doufejme, že za sto let dosáhne technika v této oblasti znatelného pokroku. V únoru 2110 se k Zemi opět přiblíží planetka 2012 DA14 a tentokrát bude hrozit opravdová srážka. Tedy alespoň podle současných výpočtů.
Co nám létá nad hlavou?
asteroid - starší, přesto stále často používané označení těles, které se správně nazývají planetky
bolid – velmi jasný meteor
létavice – starší český název pro meteor
meteor - světelný jev, který nastane při průletu meteoroidu zemskou atmosférou
meteorit – zbytky meteoroidů, které dopadnou na zemský povrch
meteoroid – těleso putující vesmírem, typicky má velikost od několika milimetrů do několika desítek metrů. Větší objekty se už považují za planetky
