13 
Paradoxem je, že Michèle Mercier (74) o roli Angeliky ani nestála. V roce 1963 už byla poměrně známou herečkou a na konkurz do velkofilmu se jí příliš nechtělo. Nakonec se ale posadila na chodbu plnou adeptek. Špatná nálada podpořená úmorným čekáním v ní zažehla nefalšovaný vztek. Když na ni konečně přišla řada a měla zahrát výbuch vzteku, předvedla takovou etudu, že komisi zcela uchvátila. V tu chvíli jí jistě pomohla i jižanská krev. Narodila se totiž 1. ledna 1939 italské matce a bohatému francouzskému lékárníkovi v Nice na jihu Francie.
Pomsta z hrobu
Její původní jméno znělo Jocelyne Yvonne Renée Mercier a sotva začala mluvit, zatoužila po kariéře baletky. Rodiče to zprvu považovali za dětský rozmar, ale Michèle se nenechala odbýt a nakonec dosáhla svého. Brzy se zdokonalila natolik, že vystupovala jako sólistka v opeře v Nice. V roce 1957 o letních prázdninách pomáhala u rodičů v lékárně, kam náhodou přišel i režisér Denis de La Patelliére, který jí okamžitě nabídl menší roli v chystaném filmu Pomsta z hrobu.
Pro filmový debut si Jocelyne změnila jméno. To původní se jí zdálo dlouhé a staromódní. Nakonec zvolila Michèle na památku mladší sestry, která zemřela v pěti letech na břišní tyfus.
Příliš mnoho erotiky
Když francouzští producenti v roce 1963 rozhodli, že zfilmují román s názvem Angelika, začalo horečné hledání hlavní představitelky. Tvůrci chtěli Brigitte Bardot, ale ta odmítla. Další adeptkou se stala Catherine Deneuve, ale podle režiséra byla příliš nevýrazná. Jane Fonda zase mluvila francouzsky s americkým přízvukem. Nakonec vyhlásil konkurz. Michèle v té době už měla na kontě 25 filmů a uráželo ji, že musí na casting jako nějaká začátečnice. Jak už víme, roli nakonec díky svému temperamentu dostala.
Autoři literární předlohy protestovali jak proti výběru Michèle, tak proti scénáři, který obsahoval mnohem více napětí, násilí a erotiky. Přesto, nebo možná právě proto, vznikl dokonalý divácký hit. Do roku 1968 Michèle natočila pět filmů o markýze andělů a stala se z ní mezinárodní hvězda. Se svou rolí doslova srostla. Sama přiznávala, že hrála tak trochu sebe samu, byť si své havraní vlasy musela odbarvit na blond.
Netušila, že se stane smutným příkladem herečky, které se nikdy nepodaří překročit stín své hrdinky. V 70. letech žila už jen z dozvuků slávy a v 80. letech natočila jediný film. Prokletí jménem Angelika silně pocítila i v osobním životě.
Manžel ji okradl
V roce 1967 se jí definitivně rozpadlo manželství s pomocným režisérem André Smagghem, kterého si vzala už v roce 1961. O 12 let starší muž ale náhlou slávu své ženy neunesl, začal žárlit a nakonec se z něj stal alkoholik a násilník. Bezdětné manželství skončilo v roce 1965 krachem.
Po několikaletém vztahu se Michèle v roce 1970 provdala za automobilového závodníka Clauda Bourillota (1924–1998), který jí ale za několik let připravil další hořké zklamání. Jednoho dne zmizel se všemi jejími šperky a penězi a zanechal ji naprosto bez prostředků. Po druhém rozvodu Michèle doslova utekla před Angelikou do Hollywoodu, kde pracovala jako produkční.
Později se ve Švýcarsku setkala se svým obdivovatelem, obchodníkem rumunského původu Adrienem Jancou. I když byl o osm let mladší a měl dvě děti, přátelství brzy přerostlo v lásku a zasnoubení. V roce 1982, těsně před svatbou, ale Adrien podlehl rakovině. „Možná jsem v roli Angeliky prožila příliš mnoho štěstí a na opravdový život už nezbylo," rozjímala později herečka nad svým osudem.
Smůlu v lásce neprotrhla ani s italským princem, s nímž žila dva roky v Římě. Nicola Bocompagni-Ludovisi ji sice požádal o ruku, ale dvojice nakonec svatbu zrušila. „Pochopila jsem, že je zamilovaný víc do Angeliky než do mě," posteskla si Michèle.
Pletky s Berlusconim
Mimo oficiální vztahy prožila ještě celou řadu krátkých aférek a pomíjivých milostných vzplanutí. Jedno z nich prý měla s partnerem z Angeliky Robertem Hosseinem (*1927). Herecký kolega Vittorio Gassman (1922–2000) se ji podle jejích slov dokonce pokusil znásilnit. A prý jí nadbíhal i známý svůdník a politik Silvio Berlusconi (*1936).
V posledních letech zůstává raději sama, tu a tam se objeví v televizním pořadu, kde vypráví, jak jinak, o Angelice. Také píše vzpomínkové knihy. Vyšly už celkem tři, z nichž ta poslední z roku 2002 se jmenuje Nejsem Angelika.
Kdo stvořil Angeliku?
Je to příběh spletitý a dobrodružný, který si v ničem nezadá s osudy krásné markýzy. Začneme u podnikavé Francouzky Simone Changeux (*1921). První knihu napsala už v 18 letech, v roce 1947 odcestovala za dobrodružstvím do Afriky, kde ji kolega novinář požádal o sepsání portrétu geologa a chemika, který tam objevoval zlaté doly. Jmenoval se Vsevolod Golubinov, ale jako pseudonym používal Serge Golon. Byl to šlechtický potomek a světoběžník hovořící sedmnácti jazyky. Není divu, že v něm Simone našla zalíbení. Jí bylo 26 let, jemu 44. Když se už jako manželé vrátili do Francie, začala Simone psát další knihy, v nichž čerpala nejen ze svých, ale i manželových neuvěřitelných zážitků.
V roce 1952 dostala nápad na ságu o hrdé Angelice. Při práci postupovala velmi vědecky. S manželovou pomocí pátrala v archivech po dobových dokumentech a reáliích. Proto ji posléze popudilo, když filmaři látku zpracovali dost lehkovážně.
Nakonec vznikl obří román o 900 stranách. Poprvé vyšel v Německu v roce 1956. Simone použila manželův pseudonym a podepsala se jako Anne Golon. Později ale vydavatelé řekli, že mužsky znějící jméno bude lepší, takže se ve verzi pro Francii coby autor objevil Serge Golon. V dalších letech zmatky narůstaly, v různých vydáních se objevovala obě jména, jinde dokonce vzniklo jméno Sergeanne Golon.
Později se manželé odstěhovali do Švýcarska, kde se jim narodily tři děti. V roce 1973, kdy Anne tvořila desátou knihu o Angelice, Serge náhle zemřel. Řada lidí právě jeho považovala za autora Angeliky, takže se po jeho smrti začaly knihy vydávat po celém světě bez ohledu na autorská práva. Objevovaly se i celé falešné nebo hrubě přepsané příběhy.
Anna se ocitla bez peněz. Přestože bojovala o znovuzískání autorských práv, soud jí dal za pravdu až v roce 1995. Vydavatelé se ale stále odvolávali a doufali, že stará žena už dlouho nebude mezi živými. Spletli se. Anne tvoří dodnes a konečně si může naplno užívat nejen peněz, ale také pověsti nejčtenější francouzské autorky.
