4 
Všechny události šly letos 10. září stranou a několik následujících dní se o ničem jiném nemluvilo. Lidé lačně vyhledávali sebemenší novou zprávu o zavražděné dívce, a jak se ukazoval plný rozsah hrůzného případu, sledovanost strmě rostla. Proč jsou lidé takoví?
Neštěstí je atraktivní
Školačku podle všeho znásilnil a uškrtil člen vlastní rodiny, konkrétně bratranec její matky Roman K. (25). Těžko si představit odpornější čin. A v tom to právě je. „Vše, co vyvolává emoce, vzbuzuje zájem, a čím je emoce negativnější, tím větší zájem vyvolává. S tím ostatně pracuje i oblast reklamy," vysvětluje psycholog Jožka Spurný.
„Lidé mají k silně tragickým událostem rozporuplný vztah. Děsí je, ale zároveň fascinují. Je to něco, co se příčí běžnému životu. Poskytuje to prožitek, který je unikátní," doplňuje psycholog Karel Humhal.
Případ vraždy školačky je podle něj sledovaný ještě z jednoho důvodu: „Lidé mají běžně potřebu děti chránit, jsou tak geneticky naprogramovaní. Na špatné věci týkající se dětí obecně reagují velmi citlivě."
Zvědavost jako potřeba
Člověk je od přírody mimořádně zvídavý a zvědavý. I díky tomu dosáhl nevídaného technického pokroku. „Stejně jako má každý jedinec základní fyziologické potřeby, jako je dýchání, jídlo nebo sex, tak má i ty psychologické. Mezi ně patří potřeba zajímat se o svět kolem sebe a zaujímat k němu stanovisko," podotýká Humhal. Mimořádné události automaticky vzbuzují mimořádnou zvědavost a její uspokojení je z hlediska lidské psychiky velmi důležité.
„Představte si Slunce. Vyjde každý den a nikomu to nepřijde divné. Když ale někdy nastane zatmění, hned je z toho sledovaná událost, a čím je stín na Slunci větší, tím větší pozornost se mu věnuje," líčí Humhal.
„Hltači" tragédií
Přestože se zdá, že zprávy o kauze z Klášterce vyhledávali úplně všichni, nemusí to tak být. „Myslím, že existuje několik skupin, které tato událost zajímala více než jiné. Na první příčku bych zařadil rodiče podobně malých dětí. Zcela jistě je to zasáhlo na citlivém místě a ohrozilo pocit jejich bezpečí," myslí si Spurný.
Další obvyklou skupinou „hltačů negativních zpráv" jsou osoby, které to zajímá z geografického hlediska. Znají poškozené, pachatele nebo místo, kde k činu došlo. Kauza jistě lákala i zdánlivě nezúčastněné lidi, kteří měli do určité míry radost nebo pocit ulehčení, že se něco tak hrozného nestalo jim. V neposlední řadě případ přitahoval i „profesionální drbny" nebo vyšinuté jedince, kterým podobné zprávy dělají dobře.
„Na druhém konci spektra zájemců jsou pak jedinci, které osud nešťastné dívky sexuálně vzrušoval. Zejména mohlo jít o konzumenty dětské pornografie, pedofily nebo třeba příznivce sadomasochistických praktik," uzavírá Spurný.
ANKETA: Jste pro trest smrti?
Gabriela Partyšová: Dívám se na to jako maminka. Jsem pro znovuobnovení trestu smrti. Je to strašný hyenismus a myslím, že by tresty měly být daleko tvrdší. Buď doživotí ve vězení, anebo smrt. Ten trest by měl být co největší, aby si to lidé, kteří mají něco takového v úmyslu, rozmysleli, aby nedělali tak ohavné věci. Je to tak strašné, že nad tím i nerada přemýšlím.
Bára Basiková: Ti úchyláci a devianti, kteří jsou schopni tolik ublížit dítěti, že zemře, si nic jiného nezaslouží.
Hanka Křížková: Co se týče trestu smrti, jsem spíše obezřetná. Ale je pravda, že když někdo znásilní malé dítě a ještě více méně vědomě a pak se k tomu přizná, tak bych ho poslala pryč z tohoto světa. Tady nemá co dělat.
Veronika Jeníková: Vím, že tohle byla a bude vždycky velmi složitá otázka, že to bude dělit společnost, protože každý je založen jinak a má jiné životní přesvědčení. Není to tím, že by byl někdo tolerantní k vrahům, ale někdo si myslí, že budou víc potrestaní, když budou léta trpět ve vězení, než když dostanou v uvozovkách tak milostivý trest, že už nebudou o ničem vědět, zrovna tak jako například oběť automobilové nehody. Já jsem pro to, aby si to ti lidé odskákali, ale ne tím fatálním způsobem. Přijde mi to málo.
Stanislav Hložek: Myslím si, že ti hajzlové by se měli trestat velice přísně a že možná v některých případech by trest smrti měl platit.
Eva Decastelo: Jsem proti trestu smrti, protože vždycky je nějaká pravděpodobnost, že to ten člověk neudělal, a to i když se sám přiznal. Protože mu například může někdo zaplatit, aby to vzal na sebe. Vždycky je tam možnost toho omylu jako takového. A hlavně pro mě znamená trest smrti pro toho člověka vykoupení, ale když bude sedět doživotně ve vězení, tak to je ten pravý trest. Aby ho trápilo svědomí a ostatní vězni mu to osladili. Samozřejmě v tom prvotním afektu, kdyby se mi tohle stalo jako matce, tak ho chci zabít vlastníma rukama, ale když se to pak člověku rozleží, tak si řekne, ať raději trpí dlouho.
Petra Černocká: Myslím, že se tohle téma vždycky znovu otevírá pod vlivem takových událostí. Pro mě už to je uzavřená záležitost. Já nejsem pro trest smrti.
